Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají a chystají pořady? Představujeme Martina Pokorného, redaktora Českého rozhlasu České Budějovice.

Od tabule do rádia

K rozhlasovému mikrofonu jsem se dostal od tabule. Učil jsem totiž předtím na různých středních školách němčinu, češtinu a chvíli angličtinu.
O tom, že bych dělal v médiích, jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel. Učit děti mě totiž bavilo. A když jsem vystudoval pedagogickou fakultu, tak jsem si to holt odpracovával ve škole.

Jenže po sedmi letech už to nebylo takové a ocitl jsem se v určité učitelské krizi. Tenkrát mi kamarádka, která hodně poslouchá rozhlas, poslala esemesku, že zaslechla inzerát na pozici redaktora zpravodajství. Tak jsem se přihlásil. Vyšlo to napůl, nabídli mi tenkrát práci externisty. A po pár měsících mi nabídli celý úvazek.

Neváhal jsem ani minutu. Čtvrťáky jsem dovedl k maturitě, v pátek s nimi oslavil zkoušku dospělosti a v pondělí prvního června jsem nastoupil do rozhlasu. Dostal jsem na starost školství a zajímám se o cizince, kteří žijí u nás.

Dá se říci, že jsem od začátku přitahoval katastrofy. Když jsem začínal, dohlížel na mě vždycky někdo zkušenější. Zrovna když jsem byl poprvé ve zpravodajství sám a kolegyně doma seděla na telefonu, spadlo malé sportovní letadlo ve Strakonicích. Při tragédii tehdy zemřeli tři lidé. Byla to tenkrát moje pracovní maturita. Pak jsem zase tady v Českých Budějovicích viděl v ulici oblaka páry a dýmu. V redakci jsme si mysleli, že bouchla teplárna. Okamžitě jsme tam se šéfredaktorem utíkali. Ukázalo se, že šlo o výbuch parovodu v Alešově ulici, který zničil spoustu aut. Ale nikomu se naštěstí nic nestalo.

Točíme příspěvky i do celostátního vysílání. Na podzim jsem byl také na stáži v Radiožurnálu. Tenkrát zrovna volal americký prezident Barack Obama premiéru Janu Fischerovi, že radar u nás nakonec nebude. Zúčastnil jsem se mimořádně svolané tiskové konference. To jsou události, na které jen tak nezapomenu.

Práce jako droga

Činnost rozhlasového zpravodaje mě baví, stejně jako adrenalin, který přináší. Už jsem si zvykl jednat automaticky. Občas to užuž vypadá, že nestihnu připravit zprávy v celou hodinu, ale nakonec je vždycky stihnu. Tahle práce je jako droga.

My zpravodajové jsme často ve službách i o víkendech. Máme proto hrozně málo volna. Novinařina je velký žrout času. Ale tahle práce mě baví a rozhodně už bych se nechtěl vrátit do džungle před tabulí.

Když mám přece jen nějaké volno, rád je trávím s přáteli. Hodně mých přátel jsou cizinci. Rád se s nimi bavím, protože mým koníčkem jsou cizí jazyky. I proto poslouchám přes internet vysílání BBC nebo se rád dívám na filmy v originálním znění.

Několik let už také fotografuji. Když mě to chytne, vezmu fotoaparát a jdu. Nejraději fotím lidi nebo zajímavá místa. Od počátku května vystavuji s přáteli snímky v českobudějovickém Domě U Beránka, tak se přijďte podívat.