Pouhým dotykem zacinkat, zařinčet, rozeznít a vytvořit tak jedinečný orchestr zvuků nebo se nechat vtáhnout do optické hry světel, stínů a barev…
To vše mohou zažít a spoluvytvářet návštěvníci jedinečné expozice Orbis pictus aneb Brána do světa lidské tvořivé fantazie, která se naposledy před svým putováním do zahraničí otevřela dnes v prostorách kulturního centra Bazilika. Labyrintem objektů a nástrojů inspirovaným odkazem J.A. Komenského nás provedl výtvarník a autor koncepce Petr Nikl.


Výstava Orbis pictus nese charakteristický přívlastek – fyzicky interaktivní. Mohl byste přiblížit v čem?
Návštěvník sám musí vše ozkoušet. Vytváříme prostředí, ve kterém je šance pro fantazii, imaginaci, představivost a asociace. Je to hodně abstraktní krajina, nedáváme návody, jak kdo má s objekty pracovat, a je na každém, aby si to objevil sám. Výstava je určena k dotýkání, ke zkoumání, pootáčení a komunikování. Jsou tady nástroje zvukové, pohybové vizuální, některé mají více rovin. Pro nás jsou to především komunikační kanály nebo rozbušky. Obsahem výstavy je atmosféra, která vzniká v komplexu celého organismu.


Jak funguje komunikace v praxi?
Je zajímavé, že na konci hadice se třeba ozve hlas, který je pro vás nový, a nedohledáte se, komu patří. V případě tohoto objektu nelze rozpoznat, která koncovka kam vyústí. Některé objekty nefungují pro jednoho, takže musí být přítomen někdo, kdo oživí druhý konec…
Nejsou tady elektronické předměty, všechno je na bázi přirozeného rituálu. Člověk cítí, že jeho prst rozeznívá kov, dřevo a nemusí k tomu mít žádné doplňující údaje. Návštěvníkovi je jasné, že vše vzniká na místě od lidí, kteří jsou tady společně, takže ho to nutí hned po vstupu se zapojit a odpadá bariéra studu.


Vnímáte sám také reakce návštěvníků ?
Ano, jsou velice pozitivní. I když druhý extrém přílišného až destruktivního dotyku může mít za následek opravy a odstavení nástroje…. Ale to je daň za živost projektu. Zatím se ale žádné destruktivní věci neděly, ani se nikomu nic nestalo. Budou tady studenti připraveni poradit, ne však apriori.


Největším objektem výstavy je nafukovací iglú, kolem něho jste rozmístili prstenec dalších osmnácti. Mohl byste je přiblížit?
Centrální objekt je komplexem pěti autorů a nechal se volně inspirovat Komenským coby metafora na kolotání světa uvnitř vesmíru, nazývám ho Labyrint srdce. Je nutné jít dovnitř, zahrát si na palubní desku a doprovodit takzvaný tanec stínů. Dále je tady například Ucho Ondřeje Smeykala se svedenými hlasovými kanály, které fungují směrem dovnitř i ven.
Ve Fontáně libosti zhotovené Petrem Lorencem pomocí otáčivého momentu lze ovlivnit směr a impresi vody. Zvětšovací lupu s holičským křeslem označuji jako Sklo mámení. Nejde o zábavnou akci, jako jsou Petřínská zrcadla, ale potřebujeme partnera ke komunikaci. Jsou tady kalimby, točící se sloup s barevnými kotouči, velký kaleidoskop, kde můžeme pocítit fyzicky rozštěpení obrazu.


Kde vůbec vznikl nápad pro vytvoření této netradiční expozice?
Nechal jsem se inspirovat interaktivními sekcemi muzeí na západě, kde se hodně dbá na to, aby kromě meditativního poučného zážitku, měl každý možnost si sám vyzkoušet funkci předmětů. Napadlo nás udělat projekt, kde nástroje dokládají přírodovědné zákony, ale zároveň mají funkci imaginativní. V celku pak všechny tyto nástroje vytvářejí určitou boshovskou fantaskní krajinu.


Proč se podle vás lidé rádi zapojují do hry?
My jsme vystavili drobné věci v roce 2000 pod názvem Hnízda her v Rudolfinu a tam jsme si ověřili, že je hlad po živé možnosti sáhnout si do tvůrčího procesu; spoluautorství a kreativita totiž dřímají ve všech lidech.
Jde jen o to, zkusit to a procítit moment vznikání. Když oslovuji autory o to, aby přispěli herním kamenem do celku, tak je varuji, že objekt bude hodně amortizován a bude takovou obětí…


Interaktivní expozice potrvá od 17. června do 14. září.