Prakticky jen v tiskové zprávě o zahájení výstavy v Brně se hovoří o uměleckém konceptu, vycházejícím z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. (Mimochodem: Proč tedy Orbis Pictus?)

Výstava je dílem skupiny třinácti výtvarných umělců, jejichž díla sjednocuje koncept Petra Nikla, člena umělecké skupiny Tvrdohlaví, jinak též například autora dětských knih.

Navštíví-li ji divák jako uměleckou, tedy s převažující estetickou povahou, dopadne její hodnocení jistě nevalně a on bude zklamán.

Vystavené objekty představují dětská přání přivedená k dokonalosti, mohlo by se říci dokonalé hračky. Ovšem obohacují a prohlubují zkušenost člověka takovým způsobem, jakým by to mělo činit umění, nastolováním nové kvality vztahu člověka ke skutečnosti?

Spíš rozšiřují rejstřík zkušenosti s fyzikálním aj. chováním materiálů. Intelektuální složka je slabá.

Průměrně vzdělaný a inteligentní člověk ví, že udeří-li paličkou do litinového kulového pláště, zazní břinkavý zvuk, který se však bude lišit úder od úderu, ví, že vykřikne-li do několikametrové plastikové trubky, jeho hlas bude nezvykle deformován.

Charakter poskytované zkušenosti není ryze umělecký ve smyslu estetického prožitku. Důvodným výtkám o infantilnosti čelí autoři tvrzením, že záměrem byl návrat ke svobodné fantasii dětství jako hodnotě: to je otřepaný mýtus, díky němuž bychom v umělecké tvorbě spatřovali jen jednu její část, zdůraznění herního principu.

Samozřejmě že umění je v jistém smyslu hrou na život, ale objekty Orbis Pictus se příliš blíží hře, jež se týká „obyčejné“, dílčí zkušenosti, tedy hře založené na manuální zručnosti či fyzické zdatnosti, samozřejmě hodnotné především pro dětský věk.

V tomto ohledu mezi instalovanými objekty vyčnívá Srdce Petra Nikla, jádro expozice, srdcovitý pavilon s kulisami unášenými vodním proudem a s několika interaktivními objekty inspirovanými hudebními nástroji, kde se již dá mluvit o svébytném fiktivním světě.

Interaktivnost objektů se prezentuje jako stěžejní pozitivum výstavy, ovšem interaktivnost sice „pro všechny smysly“, ale jen do určité míry: uvedete je do činnosti tak, že do nich budete tlouci, točit jimi, manipulovat vestavěnými zrcadly a podobně, jakmile však váš zásah přesáhne rámec autorského záměru, ihned vás napomíná kustodka. (Napadá mě: A co takhle vytvořit artefakt, jaký by interakci nikterak neomezoval…?)

Je to tedy umění? Stále tu jako významnější vidím spíše dílčí nápad, zručnost, techniku a jako motiv potřebu vydovádět se.

A kritikovi zbývá zvyknout si na to, že obtížnější než zhodnotit postmodernistické dílo je shodnout se na tom, co hodnotíme. To by měla prezentace patřičně zdůraznit.

Předpokládal jsem, že skupina umělců chce dělat umění, což skupina Tvrdohlavých, Petr Nikl a spol. jindy a jinde rozhodně chtějí a umějí…

Petr Andreas