VLAĎKA PAVLOVÁ
České Budějovice/ Přestože z organizačních důvodů se letošní výstava orchidejí přesunula z prostor Jihočeského muzea do DK Metropol, vůbec tato skutečnost neubrala na kráse květin ani zájmu návštěvníků.
Ty uvítala na čtvrteční vernisáži letošního jubilejního desátého ročníku stovka návštěvníků a více než tisícovka pestrobarevných a vonících královen květin – orchidejí. O malou květinovou projížďku po ose času zpátky do minulosti jsme požádali znalce a jednoho ze zakladatelů klubu Orchidea Bohumila Vondruše.

Můžete prozradit, v čem vlastně spočívá tak obrovská pestrost orchidejí?
Je to vývojově mladá čeleď, takže rodů je spousta a dokonce se mezi sebou kříží. Člověk toho využívá, máme tedy dvakrát tolik hybridů.

Čím vás tato květina zahalená jakýmsi závojem tajemnosti přitahuje a zajímá?
Takzvaně „kytičkovej“ jsem byl odjakživa. Pěstoval jsem kaktusy, sukulenty a lákaly mě samozřejmě orchideje. Za mého mládí tady u nás byly orchideje téměř nedosažitelnou exotikou. A předpoklad byl, že je málokdo dokáže množit, což mě fascinovalo. Říkával jsem si, že až budu velký, pojedu jednou na Madagaskar a budu množit orchideje. Na Madagaskaru jsem nebyl, ale orchideje množím.

Kam jste tehdy sahal pro inspiraci a kde získával znalosti?
Od klukovských let jsem byl vášnivým čtenářem Flossmanových Lovců orchidejí. Nedávno jsem dokonce zabloudil do jedné místní restaurace, kde jsem na poličce našel knihy a mezi nimi právě tuto knihu. Vzplál jsem a začal kňučet, zdali by mi ji mohli půjčit. Doma jsem se vrhnul do čtení, ale zjistil jsem, že to byla opravdu klukovská záležitost a dneska už mi nic neříká.

Odkud jste získával vlastní květiny?
Mohli jsme na Kubu, pokud jsme dostali devizový příslib. To jsem už cestou z letiště v Havaně všechny trápil s tím, jak se který strom jmenuje, protože jsem je znal z knih.
Párkrát jsem si Kubu zopakoval, poté Vietnam a s Biologickou univerzitou v Nitře jsem jezdil do Nikaraguy. Tehdy nebyla podepsaná Washingtonská konvence, takže se květiny daly dovážet. Dnes už jsou jiné možnosti cestování.

Kde jste je tehdy pěstoval?
Bydlel jsem ve věžáku ve čtvrtém patře a měl jsem zasklený balkon a vitrínu. Když se mi tam nevešly květiny, začal jsem stavět dům. To byl v té době opravdu můj hnací moment.
Dnes mám největší skleník, jaký se dal na zahradě postavit.

Máte nějaký svůj nesplněný pěstitelský sen?
Nemám nesplněných snů. Dnes není problém poslat e-mail slovutným firmám ve světě a přijde vám se všemi podklady balíček. Co bylo dřív nemyslitelné, je dnes zcela jednoduché.

Jakou historii mají vaše oblíbené a hojně navštěvované každoroční expozice?
Úplně první výstavu jsem dělal před více než deseti lety v zimní zahradě v Hardtmuthově vile, pak v bývalé německé škole v Homolích, kde jsme ji měli mimochodem letos v únoru už po jedenácté. Tam se zalíbila mému známému biologovi z přírodovědeckého oddělení Jihočeského muzea.
Novináři tehdy nenapsali, že v pátek je vernisáž, ale že výstava už v tuto hodinu začíná. Před muzeem byl dav lidí, na schodišti se valil další. Ačkoli to tehdy byla nejkratší výstava, stala se nejnavštěvovanější. A od té doby se koná každoročně.

Výstavu doprovázejí následující přednášky:

9 – 10.30 hodin: Jan Zima : Ekvádor
10.30 – 12 hodin: Petr Starý : Nová Guinea, 12.15 – 13.15 oběd
13.30 – 15 hodin: Franz Fuchs : Květinový ráj – jihozápadní Čína
15 – 16.30 hodin: Herbert Heuberger : Západní Mexiko.