Pavlína Braunová byla bezprostřední živel, vzpomíná Jan Friedl

3. 1. 2014

Vyšší Brod - Se známým zvukařem o desce Bílé místo, která připomíná zpěvačku skupiny Minnesengři. Ta je od 6. srpna 1988 nezvěstná, bylo jí 23 let…

Zvukař Jan Friedl opatroval dlouhá léta ve svém archivu nahrávky skupiny Minnesengři, na nichž zpívá Pavlína Braunová, která je od 6. srpna 1988 nezvěstná. Nyní písně vyšly na desce Bílé místo. | Foto: Deník/ Jaroslav Sýbek

Ten magnetofonový pás ležel dlouhé roky ve žluté skříňce, tak metr od mixážního pultu ve vyšebrodském studiu AV servis. Střežil ho tam zvukař Jan Friedl. Až koncem loňského roku, po  25 letech od jara 1988, kdy nahrávky vznikly, se z nich také díky písničkářovi Jiřímu Smržovi podařilo sestavit album Bílé místo. Připomíná přímočarý alt Pavlíny Braunové, nezvěstné zpěvačky skupiny Minnesengři. „Co se desky týče, dopadlo to dobře. Ještě by se mi líbilo, kdyby to dobře dopadlo s Pavlínou,“ říká osmapadesátiletý Jan Friedl.

V přebalu alba píše Vlasta Redl, že mu Pavlína Braunová zapadala do jihočeského modelu zpěvaček, které se všechny podobají Jíšové. V čem byla podle vás výjimečná?
Věděla, co chce. Měla jasnou představu o tom, jak to má znít, vypadat a jak to chce zazpívat. Spousta zpěvaček zazpívá písničku, tak, jak může, ona je zpívala tak, jak chtěla. Dávala jim výraz a neřešila technické věci: intonaci, rytmus, hlasový rozsah – tím vším byla obdařena. Do písniček dávala to, co potřebovala, proto se její hlas víc hodil k Minnesengrům. Jirka Smrž napsal spoustu písniček přímo pro ni. Ona jim rozuměla a věděla, jak je zazpívat.

Album Pavlína Braunová & Minnesengři: Bílé místo je pocta zpěvačce Minnesengrů, která v roce 1988 cestou ze Strakonic do Českých Budějovic záhadně zmizela. Bylo jí 23 let.

Jak její hlas působil na vás?
Já jsem to řešil spíš technicky a z tohoto pohledu jsem s ní neměl problém. Uměla to. Mně bylo 28 let, řešil jsem tyto věci, třeba Lence Jakschové jsem říkal: když budeš zpívat nahlas, jdi dál od mikrofonu… Jednou zpívaly Pavlína  a Lenka vedle sebe, a když Lenka zpívala nahlas, Pavlína ji vzala zezadu za vlasy a dávala ji dál od mikrofonu. Lenka to nevydýchala, rozbrečela se a utekla (úsměv). Pavlína byla strašně bezprostřední: když dozpívala sloku a bylo sólo, seskočila z pódia a šla si sednout mezi lidi. V té době to bylo něco, co nikdo nezažil! Sedla si, poslouchala, Vojta zabrnkal sólo, tak šla zpívat další sloku. Nebo si tam sedla na zem. Byla natolik bezprostřední. Nikdy neřešila oblečení, těmto věcem nepřikládala žádnou důležitost.

Pavlína Braunová
 (* 5. března 1965, Sokolov), přišla koncem 80. let  z Plzně do Strakonic, kde žila u babičky. Zazářila v pozdní sestavě skupiny Minnesengři, kde s ní hráli Pavel Anděl Pokorný, Jiří Smrž  a Vojtěch Zícha. Nezvěstná je od  6. srpna 1988, kdy nedojela na koncert na Lipně. Hledali ji tenkrát senzibilové i páter Ferda, marně. Bylo jí 23 let. Její tragický osud předznamenal konec skupiny. S Minnesengry nazpívala na soustředění v květnu 1988 řadu písní. Nahrál je zvukař Jan Friedl a s Jiřím Smržem sestavili album Bílé místo, které koncem loňského roku vydalo nakladatelství Galén. Těch 15 písniček není jen sedmou řadovou deskou Minnesengrů, ale zejména poctou  a vzpomínkou na Pavlínu Braunovou a Pavla Anděla Pokorného.

Pamatujete si ten 6. srpen 1988, kdy na sraz s Minnesengry do Českých Budějovic už ze Strakonic nedojela? Bylo jí 23 let…
Minnesengři měli hrát  v autokempu v Černé v Pošumaví. Víte, že ani nevím, jestli se koncert odehrál bez ní, nebo se zrušil? Ale vím, že ten samý den, kdy se ztratila Pavlína, se Vojtovi narodila dcera Markéta. První dva dny jsme si říkali: no jo, to je nový kousek Braunové, zase něco vyvedla, objeví se na druhém konci republiky a zavolá. Ale neobjevovala se, na další hraní také nepřijela. Já ji viděl naposled asi dva dny předtím se Sem Tamem v letním kině na Lipně. Byla strašně zvláštní člověk. Taky chvíli kamarádila s Pavlínou Jíšovou, natočily spolu vokály na anglicky zpívanou desku Poutníků Wayfaring Stranger, když s nimi hostoval Tony Trischka.

Kdy jste se začali bát?
Byla hlavně jiná doba, neexistovalo, že by jen tak odjela do Paříže a zase se vrátila. Byli jsme obehnáni ostnatým drátem, nikdo nic nesměl, ani pomyslet. Mohla ujet maximálně někam v rámci republiky, třeba s jiným muzikantem. Babička jí tenkrát toho dne dala peníze na autobus, aby dojela do Budějovic, tam že sedne s klukama do auta  a pojede do Černé v Pošumaví. Ale do Budějovic už nepřijela, tak kluci odjeli s tím, že Braunová přijede odjinud, že se odněkud vyloupne. Nevyloupla. Zřejmě šla na stopa, ale to je taky jenom hypotéza, že chtěla ušetřit peníze od babičky. Nevím, jestli ji na stopu vůbec někdo viděl. Možná, že ji někdo praštil… Ale ona nebyla  z cukru, žádná pápěrka – ta se začala prát dřív, než začala mluvit (úsměv). Byla vznětlivá, žádná puťka, to si neumíte představit, co byla za živel.

Album Pavlína Braunová & Minnesengři: Bílé místo je pocta zpěvačce, která v roce 1988 na cestě ze Strakonic do Českých Budějovic záhadně zmizela. Bylo jí 23 let. Jak vznikly v květnu 1988 nahrávky, z nichž jste s Jiřím Smržem sestavili album Bílé místo?
Dělal jsem kdysi u Elektroservisu a v Loučovicích měla firma rekreační středisko. To byl dům, kde jsem měl dílnu,  v ní jsem spravoval televize,  a potom tři pokoje, kuchyň. Na týden jsem si ho půjčil, že přijedou Minnesengři, udělají si soustředění a budou zkoušet. Řekli mi: budeš všechno nahrávat, my si poslechneme, co bylo blbě, a buď se to smaže, nebo ne. Měl jsem dvoustopého Grundiga, na kterého jsem nahrával Porty a další festivaly. Od jedné písničky jsem měl třeba pět verzí. Vojta Zícha si je vzal domů a vybral ty, které považoval za dobré, kdyby je někdo někam chtěl. Měl jsem to všechno na pásu.