Z jeho prvního zaměstnání ho po pár měsících vyhodili. Od té doby v sobě režisér známých filmů Samotáři či Knoflíkáři nosil téma hry, kterou letos napsal pro Jihočeské divadlo a na tělo herečce Věře Hlaváčkové. V představení Job Interviews sleduje divák pád cynické majitelky castingové agentury. „Hra sestává ze základních, některých až archetypálních situací, jako když rozptylujete popel svého táty. Je to 25 výseků ze života té manažerky po dobu asi roku 
a půl,“ říká Petr Zelenka (46), který zde hru sám zrežíroval.

Hlavní postavu, majitelku castingové agentury, jste psal na tělo Věře Hlaváčkové. Čím vás její herectví zaujalo?
Je to zralé herectví, které je pro autora skvělé tím, že už má něco odehráno, umí pracovat s hlasem, s pohybem a může si vybrat, jak kterou scénu zahraje. Já hercům nedokážu předehrávat, dokážu si jenom vybrat: zahrají to pětkrát a já řeknu, že třetí 
varianta je nejlepší. Ale aby to fungovalo, musí mi to herec nabídnout. Nejsem Mirek Krobot, který to z nich dokáže dostat. Potřebuji zralé herce, abych dokázal něco stvořit.

Téma hry – padesátnice a její pád – si vás 'našlo samo', nebo jste ho v sobě nosil?
Téma si v sobě nosím od chvíle, kdy jsem poprvé dostal zaměstnání a zároveň výpověď. V roce 1991 jsem asi pět měsíců dělal na Barrandově, který zrovna zanikal. To byl zajímavý moment, kdy se člověk moc těší, že bude mít své první zaměstnání a za čtyři měsíce o něj přijde. Myslím, že mě to poznamenalo. Pak už jsem nikdy nebyl zaměstnaný a naučil se s tím žít. Většinu populace potkaly tyto turbulentní časy později a většině 
v nich není dobře. Svoboda, že si můžete určovat, co budete dělat, je zdánlivá a relativní. Mnoho lidí by se jí rádo vzdalo na úkor alespoň minimální jistoty, jenže ta se už nevrátí. A najít si modus fungování 
v nejistotě, to je pro nás úkol na další desítky let. Budou se měnit nabídky zaměstnání, instituce, které zaměstnání nabízejí, zákony. A všechno se bude měnit strašně rychle.

Trochu mi to připomíná letošní téma filmového festivalu Jeden svět, jímž byla práce, kterou řeší všichni a často o ní mluví, jako by to byl jejich blízký. Změní se to?
Bude to čím dál tvrdší. Jistota se nevrátí, čili jde o to, jak se naučit žít s nejistotou a kde si zase najít fiktivní jistotu. Když se vám rozpadne vztah soukromý, vztah pracovní 
a když se ve státě promění základní sbírka zákonů, tak je to najednou velká míra nejistoty z mnoha stran. Musíte jinak vyplnit daňové přiznání, s někým jiným začít žít, jezdit jinam do práce… Je toho moc 
a lidé šíří nepohodu dál, Havel to nazýval blbou náladou. Není to dané jenom tím, že bychom byli korupční společnost. Myslím, že blbá nálada vychází i z obrovské míry nejistoty, kterou jsme se zatím nedokázali naučit zpracovat.

Vedení divadla se brání slovům, že s odchody Jiřího Šestáka, Martina Glasera a několika hereckých oper končí jedna éra. Jak to působí na vás, z pražského odstupu?
S odchodem ředitelů vždy končí nějaká éra, i když divák si toho vůbec nemusí všimnout. Posledních deset let šlo divadlo svým směrem, velice cílevědomě a i za cenu, že divák s ním nepůjde. Byla snaha diváka vychovat, a to se nepovedlo. To si můžeme přiznat, protože návštěvnost a počet repríz tomu neodpovídá.

Místem, kam se vrátíte příští rok, bude otáčivé hlediště. Budete tam režírovat Psa baskervillského. Máte už nástin, jak?
S Olgou, která tento titul navrhla, jsme se shodli, že mu bude slušet podmračená atmosféra na blatech. Řešíme psa, já bych nejradši promítal na kouř nebo na mlhu. Máme hrubou kostru podle románu. Ta látka byla tolikrát dělaná, že dává člověku svobodu vymyslet si cokoli. Hlavní dvojice Holmes a Watson jsou 
v podstatě klauni, což je vděčné. Holmes je člověk, který je na drogách, píchal si kokain, pravděpodobně užíval i halucinogeny. Byl vlastně geniální feťák a měl svého lékaře, který mu drogy opatřoval. Charakterově je to lákavé a všichni se těšíme i na to, že to bude první detektivka na otáčku.

CELÝ rozhovor přináší středeční Deník a jeho jihočeské mutace