Please The Trees: Z melancholie jsme vykročili k extázi

Když jsem mu řekl, že jejich deska A Forest Affair získala nominaci na Anděla, nevěděl to a nevěřil. Zpětně viděno se nelze divit, má jiné starosti: před pár dny změnili sestavu i směr. A při rozhovoru se co chvíli zmíní, jak je pro něho hudba důležitá. „Ideál muzikanta je romantizovaná myšlenka. Já se starám o všechno: píšu skladby, domlouvám koncerty, dělám propagaci, že bych doma seděl s kytarou, to je deset procent celého procesu. Ale díky tomu ve mně přežívají jen takové nápady, které mají. Člověk by mohl pořád sedět a brnkat, ale takhle si vychutnávám každý koncert a chvíli, kdy vezmu kytaru do ruky," říká 35letý Václav Havelka, lídr táborské kapely Please The Trees.

Jak nominaci vnímáte?
Co se týče ceny jako takové, je mi ctí, ale konkrétně Anděl mi nebyl nikdy moc sympatický. Přikláním se k alternativnějším, ať už Vinyla nebo cena Apollo, kde nominují lidé, kteří se o hudbu zajímají.

Ale letos nastaly změny. Mezi akademiky nejsou manažeři ani zástupci gramofirem, přibylo novinářů a dramaturgů.
Tak to mám ještě větší radost, že jsou tam lidé, které může člověk respektovat.

Nakolik nominaci přičítáte tomu, že deska vznikala v USA?
Pro nás to byla obrovská zkušenost, ale troufnul bych si říct, že to snad vliv nemá. Bavíme se o hudbě a dobrá může vzniknout kdekoli.

Tak proč jste točili v Americe?
U nás je to přirozené směřování. Já mám tendence spíš než ulpívat na vlastním charakteru písně rozbít a poprat se sám se sebou. Nakonec se nám podařilo s producentem navázat tak intenzivní a tvůrčí vztah, že předčil všechna moje očekávání. Já mám ambice a choutky jet kamkoli od Skandinávie po Ural a hudbu konfrontovat napříč kulturami. Proto jsme si zvolili jako jazyk angličtinu, byť v rámci folkové tradice, ke které jsem vždy tíhnul, je jazyk velice důležitý a bylo by mnohem osobnější zůstat u češtiny. Nechtěli jsme ale být omezeni jen na lokální scénu.

Která z folkových osobností pro vás byla iniciační?
Tíhnu k americké folkové hudbě. Mám moc rád Neila Younga díky umělecké katarzi, kterou prochází za 50 let na scéně. Stejně tak Bob Dylan. 
A hodně mě zajímají lidé jako Will Oldham.

Na desce je místy znát vliv zvukového hledání Pink Floyd. Je to záměr, nebo podvědomý vliv?
Nechali jsme se dost unášet. Do studia jsme sice přijeli 
s nazkoušeným materiálem, ale každou skladbu jsme rozebrali do molekul. Každá je jiná. Pink Floyd patří ke kapelám, u nichž tíhnu k mladému období, zde se Sydem Barettem. Zajímá mě jen jejich první deska, stadionová pompezita je na mě už trošku moc.

Refrény máte zase místy silně melodické, až v dobrém slova smyslu téměř popové.
Asi máte pravdu, ale nepřistupujeme k tomu tak, že teď uděláme bombastický refrén. Moje skladby mají většinou klasičtější stavbu: sloka – refrén. Ale máme tendence ji narušovat, nejsme refrénová kapela, dokonce nám někdo vyčítal, že si s námi nemůže zpívat. To je náš důležitý prvek: spíš držet věci pod pokličkou, než je rozbalit. Dávat lidem prostor si věci domyslet. Svět podbízivého apelování nebyl nikdy pro mě.

Z dalších vlivů na desce překvapí názvuk country v Paint This City Green. Zpíváte v ní o New York City, je to pocta?
Já mám americkou country moc rád, od Hanka Williamse přes Johnyho Cashe… Naplňuje mě především díky tomu, že příběhy, které zpívají, žijí. Skladba je pocta kamarádovi Johnu Reynoldsovi. Je muzikolog, v New Yorku dělá přes 50 let zahradníka a seznámil jsem se s ním díky knize 
o Lead Bellym, legendě blues. Tato skladba je o jeho životě: bydlí v New Yorku, sází stromy… Podnítil mě také k tomu, že sázíme stromy v místech, kde koncertujeme. Máme jich teď asi kolem padesáti po celém světě, vysazovali jsme 
v Kalifornii i po Evropě. Mám pocit, že je to pro nás hodně důležité.

Kde nejdál od Tábora jste zasadili?
Já bych řekl, že olivovník 
v Beverly Hills.

Jaký klíčový vliv si v sobě 
z Ameriky nesete?
Není to země snů, ale hodně se mi líbí její syrovost, guláš, v němž se všechno prolíná. To mě hodně inspiruje, není tam taková naše česká zaprděnost.

Mluvíte stejně jako Petr Nikl, který nyní vystavuje v Alšově jihočeské galerii obrázky z USA.
Chybí nám nadhled a přesah. Všechno se zde odvíjí 
od toho, s kým kamarádíte, všichni se berou vážně…

Deska A Forrest Affair působí melancholicky. Je to tím, že se 
v písních odráží vaše povaha?
Jsem melancholik, ale teď bychom chtěli vykročit dál. Na novém singlu Not This Way jsme předběhli sami sebe. To bude naše nové směřování, půjdeme víc do živelnější formy a dál od melancholie. Jsme ve stadiu, kdy lidi dost překvapujeme, což mě baví.

Jak byste nový směr pojmenoval?
Extáze, je to dost extatické. Až trošku mimo smysly 
a kontrolu. Zajímá mě, dostat se hudbou do takového stavu společně s publikem.

Při nahrávání desky Inlakesh vás opustil bubeník, při této desce kytarista Zdeněk Kadlec. Není pro vás nahrávání zakleté?
Těžko říct. Je to věc, která také určuje směřování. V kapele se vystřídala spousta lidí, se Zdendou jsme se rozešli kvůli tvorbě.

V Táboře je na vás řada muzikantů naštvaná, že jste Zdeňka Kadlece z kapely vyhodil…
Pravda je taková, že za mnou přišel ve studiu on, že končí. Ale asi na základě emocí. Na desce nakonec z 50 procent nehraje, protože bylo jedno, co je nazkoušené, texty se přepisovaly, hledali jsme jiné melodie. A Zdenda je typ člověka, který si něco nazkouší a těžko s tím pracuje dál. Seděl tam a hrozně se zablokoval… Setkání s jeho kapelou Some Other Place bylo ale úžasné, oběma nám změnilo životy. Byl pro mě zásadní.

Platí pravidlo, že při natáčení se kapela mnohdy rozpadne?
Nejsme prostě kapela, ve které funguje demokracie. Na někoho můžu působit jako egomaniak, ale Young nebo Dylan se taky s nikým nebaví. Nechci být tím, kdo diktuje, ale hudba není, že chodíte 
s klukama na pivo, jednou týdně zkoušíte a pak jdete hrát. Pro mě je hudba strašně silná věc a kompromisů v ní chci dělat co nejméně, chápete. Aby mě nabíjela.

Jako nového člena jste přijali Davida Babku, který prošel skupinami Greenhorns, Jarret 
i kapelou Anety Langerové. Zaujal vás jeho žánrový rozptyl?
S Davidem se známe přes deset let, je skvělý profík. Ale asi vás trochu překvapím: spolupráci jsme minulý týden ukončili, protože jsme na něho byli moc punk, málo peněz 
a málo profi. V kapele si vzájemně nakládáte věci, jeden pro druhého jede a my se 
s Davidem pohádali úplně trapně nad tím, že on prostě nikomu nakládat věci nebude.  Strašně jsem se zklamal.

Koho vezmete místo něho?
Zřejmě budeme v triu.

K vašim dalším aktivitám patří hraní se sborem seniorů Elpida. Čím vás obohacuje?
Stal jsem se tváří kampaně Mluvme o stáří. Spontánně vznikl nápad postavit z absolutních amatérů sbor a dostat je mezi lidi. Nechtěl jsem žádnou kabaretní věc, ale striktně autorský materiál. Přerostlo to naše veškeré představy, hráli jsme po klubech, objeli festivaly, vzali jsme dámy do studia…Nás jako kapelu to učí pokoře a generačnímu respektu. Hlavní myšlenka je, že každý člověk může něco dělat a je jedno, jestli je vám třicet, nebo šedesát.

Jak je to vlastně s vaším kapelním jihočešstvím?
Teď se trochu přerušilo, ale zakládali jsme si na něm. 
A Honza Svačina a Míra Syrný jsou pořád z Tábora. Já tam šest let jezdil dvakrát týdně vlakem, to bylo dost vyčerpávající. Mám tamní prostředí ale moc rád. Se Zdendou jsme hodně chodili k řece pod Pintovku, potom mám hodně rád pole kolem.

Anděla máte v kategorii alternativa. Netradiční jsou i věci 
z vašeho internetového obchůdku, třeba med s obrázkem stromu. Co nového chystáte?
Letos asi absint. V Jeseníku ho dělají domácí.

Z domácího hlava nebolí?
Záleží, kolik ho vypijete (úsměv).