Ačkoliv se Antonín Šebesta z Č. Budějovic může pochlubit takřka londonovsky pestrou minulostí, co se zaměstnání týče, táhne se jeho životem jedna velká stálice, a tou je neutuchající láska k motorkám.

Po roce 1989 si mohl splnit dva velké sny – hned na začátku 90. let si pořídil vytouženého Harley Davidsona a letos absolvoval se skupinou stejných nadšenců na motorkách této značky cestu legendární silnicí Ameriky – slavnou Route 66.

O zážitku napsal knihu se spoustou nádherných barevných fotografií, kterou před několika dny v restauraci U Šebestů pokřtil motocyklový závodník Jakub Smrž.

Kdy se u vás poprvé projevil vztah k motocyklům?
Jako u každého kluka už v dětském věku. Už když mi bylo třináct, proháněl jsem Jawu 50 zvanou „pařez“. Tehdy ale jen na zahrádce, kterou jsme měli u Malého jezu. Tenkrát nebyly jiné možnosti, jaké mají dnešní kluci. Takže jsem netrpělivě čekal, až oslavím patnáctiny a budu si moct udělat řidičák na maloobsahovou motorku.

A pak už to zákonitě pokračovalo dalšími stroji…
Logicky, ale zůstal jsem věrný českým značkám. Jawettu Standard vystřídala Jawa Robot, ta si užila terénních vyjížděk kolem chalupy v Nakolicích na Novohradsku. A jednou, to mi bylo asi šestnáct, jsem jel na mopedu dokonce až do Prahy na zápas Slavia – Sparta, jako fanoušek Slavie.
Pak jsem přesedlal na silnější motorku, na ČZ 175, která byla otcova, a občas jsem si sjel i na jiných strojích, půjčených od kamarádů.

Jak to bylo s harleyem?
O harleyi jsem snil celá léta, je to něco jako Rolls Royce mezi motorkami. A přestože jeho domov je v Americe, u nás měl dlouhou tradici, vždyť pražský Harley Club je nejstarší na světě.

A kdy se harley objevil ve vaší motostáji?
Bylo to až po revoluci, když se otevřely hranice. Kamarádi objevili při svých cestách v Rusku starý válečný Harley Davidson o obsahu 750 ccm, který tam byl dovezen v rámci americké pomoci Rusku v roce 1942. Odkoupili ho a přivezli. Byl strašně zdevastovaný, vlastně hromada šrotu. Ale dali jsme ho dohromady, doma v obýváku.

S kým a jak? Nebylo to příliš nákladné?
S Jaromírem Moravcem - sám bych to nikdy nezvládl, ale stejně to trvalo tři roky. Naštěstí jsme neměli problémy s náhradními díly.
K těm válečným strojům výrobce dělal vždycky několikery náhradní díly, takže jsme si potřebné části objednali a během tří týdnů jsme je měli. Bylo to sice náročné na čas a práci, ale finančně to vyšlo levněji než nový motocykl téhle značky.

Ale máte i nový typ harleye…
Ano, to mám, ale víc miluju toho starého. Mám na něm najeto sto tisíc kilometrů bez jakýchkoliv problémů.

Co vás motivovalo k letošní americké cestě?
Asi před rokem se mi dostala do rukou zajímavá reportáž v jednom časopise. Psal ji někdy před dvanácti lety redaktor rozhlasu Zdeněk Jurásek a byla právě z Route 66, kterou on absolvoval na kole a úplně sám. Fascinovalo mě to.
Takže když jsem zjistil, že tenhle člověk organizuje jarní a podzimní cesty motorkářů po této trase, rozhodl jsem se ji na jaře podniknout.

Kolik vás celkem bylo?
Bylo nás devět jezdců – sedm Čechů, z jižních Čech jsme byli dva, a dva Slováci. Pak průvodce– Zdeněk Jurásek, doprovodné vozidlo, které vezlo naše bagáže (my měli v kufříkách na motorce jen to nejnutnější). Některé jezdce doprovázely ženy v dalším autě anebo jako spolujezdkyně a potom tříčlenný filmový štáb ze Zlína.

Takže vznikne z této pozoruhodné cesty film?
Ano, bude to takový dokument, který mapuje naši cestu z východu na západ a zachycuje zajímavosti, které jsme při průjezdu jednotlivými státy viděli.

Nebylo složité přepravovat své harleye za oceán?
My jsme své motorky nepřeváželi. Organizátor výpravy nám zajistil v Chicagu podle našich požadavků harleye – Road King, Sportster a pro ostatní Electra Glide Classic. Všechno o obsahu 1450 ccm. A vraceli jsme je v cíli cesty v Los Angeles.

Kolik kilometrů jste celkem natočili na tachometry?
Pět a půl tisíce kilometrů. Route 66 sice měří jen 2448 mil, což jsou necelé čtyři tisíce kilometrů, ale měli jsme plánované zajížďky jako třeba do Monument Valley či do Las Vegas. Jinak jsme za těch osmnáct dní projeli dohromady deseti státy, třemi časovými pásmy– Skalistými horami, Údolím smrti, několika indiánskými územími…

Byli jste dobře připraveni na všechny eventuality, co se týče počasí?
Když mám být upřímný, tak úplně ne. Mysleli jsme si, že si oblečení nakoupíme už v Chicagu, kde jsme si vyzvedávali motorky, ale nebyl čas. To jsme stihli až v Santa Fe, v úžasném harleyářském multiobchodě a za levnější ceny než u nás. Takže jsme občas vymrzli. A to i doslova, protože jsme Skalisté hory přejížděli v nadmořské výšce tří tisíc metrů s dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu. Vyjížděli jsme za deště a ten první týden nám svatý Petr vysloveně nepřál. V průběhu cesty jsme zažili bouřky, sněhové vánice i ničivé tornádo, které mělo na svědomí obrovské škody a sedmnáct mrtvých.

Nemohli jste se někde schovat a nepřízeň počasí přečkat?
To nešlo, denně byla určená trasa, kterou jsme museli ujet, ať se dělo, co se dělo – protože v jejím cíli jsme měli zajištěný nocleh a jídlo. Nejdelší etapa představovala 344 mil a nejkratší byla ta cílová, asi 15 mil.

Těch zážitků jste během krátké doby měli asi obrovskou spoustu…
Díky detailní přípravě organizátora výpravy jsme viděli opravdu neuvěřitelné množství zajímavostí – od ocelového oblouku v Saint Louis přes Grand Canyon, Mohavskou poušť, nekonečné, až dvoukilometrové nákladní vlaky tažené pěti lokomotivami, až po filmovou metropoli Los Angeles s hollywoodskou tematikou na každém kroku. A vynechat nesmím samozřejmě ani indiánské rezervace, zejména kmene Navajů, kterým se dodnes říká zloději koní, ačkoliv už jezdí auty.

A co samotná Route 66?
Kvalitní silnice, která pro Američany představuje kus jejich historie. Proto také nostalgicky udržují nejen silnici se schválně ponechanými úseky původní prašné cesty, ale i starobylá městečka, benzinové pumpy a bistra kolem ní, která vypadají téměř stejně jako tenkrát před sto lety. Příznivý byl pro nás i poměrně malý zdejší provoz, protože paralelně s ní vedou supermoderní dálnice.

Měli jste cestou nějakou nehodu nebo jiný problém?
Je to s podivem, ale vůbec nic… Dokonce i předání motorek v cíli, přestože tam čekalo asi sedmdesát lidí, proběhlo rychle a hladce.

Co na vás udělalo největší dojem?
Nesmírná ohleduplnost řidičů, tolerance a shovívavost i vůči drobnějším řidičským prohřeškům a pro nás překvapivá vstřícnost a přátelskost Američanů, ochotných vždy poradit a pomoci.

Proč jste se rozhodl napsat o své cestě knihu?

Když jsem se chystal na cestu, sháněl jsem nějakou knihu, brožuru, cokoliv o Route 66 v češtině či slovenštině – a marně. To byl jeden z důvodů. A druhý pak snaha podělit se prostě o své fantastické zážitky s ostatními.

Jak dlouho vám napsání textu a zpracování fotografií trvalo?
Asi dva měsíce, ale musím poděkovat své manželce Jitce za přepis do počítače a literární pomoc a bratrovi za korektury. Nafotil jsem asi patnáct set fotografií, ale do publikace jsem zařadil i fotografie svých spolucestujících – Martina Blažka, Josefa Hrušky, Zdeňka Juráska a Josefa Rafaje. Během měsíce byla v našem nakladatelství Effect International knížka vytištěna. Volil jsem velký formát a křídový papír, aby fotografie co nejvíce vynikly, a myslím, že se to podařilo.

Kde knihu mohou zájemci sehnat?
Nejsnáze v našem nakladatelství v Českých Budějovicích v Krajinské ulici č.28 za pouhých 290 korun, anebo v některých českobudějovických knihkupectvích. Ale je možné si ji i objednat na e-mailu: effect.cb@seznam.cz anebo na telefonních číslech: 387 318 074 a 603 169 767. Kniha se jmenuje Na hlavní ulici Ameriky, s nadtitulkem Harley Davidson. Ten byl totiž pro mne v hlavní roli…