Paní přednostová z Ostře sledovaných vlaků, ale i babička z Kouzelné školky, jež má své kořeny v jižních Čechách, dnes na svou bohatou hereckou dráhu vzpomíná u televizní obrazovky či nad fotografiemi. A když právě nelistuje stránkami knih nebo se netěší z návštěv své rodiny a přátel, přemítá o vysněných rolích, které ji minuly. „Tak už to u kumštu chodí," krčí rameny.

Jak vzpomínáte na dětství v Českých Budějovicích?
Bydleli jsme v Jírovcově ulici naproti reálnému gymnáziu. Vybavuji si takový kulatý plácek, na kterém jsem s ostatními dětmi hrála různé hry, třeba na sochy. Také jsem tam chodila do obecné školy. V domě s číslem 32, kde jsme žili, měl můj otec krám s koloniálním zbožím, tedy takové hokynářství. Když ale tatínek v roce 1930 zemřel, začala být naše situace svízelná. Maminka se sice obchod snažila ještě nějaký čas udržet, ten ale neprosperoval, a tak toho musela nechat. Poté jsme se přestěhovali na Pražské předměstí, a když mi bylo devět let, přesídlili jsme do Prahy, kde měla maminka příbuzné. Takže v Budějovicích jsem zažila jen část svého mládí.

Přesto, vybavíte si některé detaily, které jsou pro váš život v Budějovicích charakteristické?
Dodnes vzpomínám, jak jsem na Sokolský ostrov často chodila na pimprlové divadlo. A nedaleko od Jírovcovy ulice, kde se říkalo Za Dráhou, jsme si chodily jako děti hrát. Samozřejmě mám v paměti i významné body Budějovic, které jsem často míjela, tedy Černou věž a radnici.

V nedávno vydané knize mapující historii Dolního Třebonína jste zmíněna mezi slavnými osobnostmi, které mají k této obci určité vazby. Jaké jsou tedy ty vaše?
V Dolním Třeboníně bydlela babička s dědečkem. Měli tam domeček, také s krámkem. Jezdila jsem tam jako malé dítě na prázdniny, za sluníčkem a tak. Tehdy to byl klasický venkov. Asi dvakrát jsem se tam později rozjela, ale lidi, které jsem potkávala, pro mě už byli neznámí. Onen domeček jsem sice našla, ovšem všechno bylo pozměněné. Člověk je sentimentální, vzpomínky na mládí se stále vracejí a bylo by pěkné si je oživit, ale už je to všechno pryč.

V jednom z vašich životopisů jsem si přečetl, že jste o herectví snila už na základní škole. Je to pravda?
To tedy nevím, jestli to bylo už na základní škole. (Smích) Já jsem hlavně toužila zpívat, to mi šlo docela slušně. Asi jako patnáctiletá jsem začala chodit do pěveckého sboru ke Kühnovi v Praze, tam jsem měla možnost zpívat mnoho krásných děl. Pak jsem si to nějak rozmyslela a zkusila přijímací zkoušky na dramatickou konzervatoř. Tenkrát ještě nebyla DAMU, jenom konzervatoř. A přijali mě. To bylo ještě za války. Protože jsem se ale narodila v roce 1924, zakrátko jsem byla nasazena do Reichu na nucené práce, kde jsem zůstala asi deset měsíců.

Věřila jste v té době, že školu ještě někdy dokončíte a že pak budete ve studiích pokračovat ještě na DAMU?
Ano, naději jsme neztráceli. Byli jsme mladí, plní elánu a optimismu, takže nebyl důvod, abychom měli strach, že už studia nedokončíme. Po návratu přišla revoluce v pětačtyřicátém roce, nadšení, štěstí, že už je všemu konec, a založila se DAMU. Společně se spolužáky ze stejného ročníku konzervatoře jsme pak přešli právě na DAMU. Ale protože jsme byli starší než nově příchozí posluchači, studovali jsme tam jen krátký čas podle individuálního plánu, udělali jsme nějaké zkoušky… Společně s kolegy Radovanem Lukavským, Jaromírem Pleskotem či profesorem Trösterem jsme založili studentské divadélko Disk, to bylo poblíž Karlova mostu. Tam jsme hráli dvě sezony, tedy až do roku 1948, v mnoha inscenacích. Bylo to velmi úspěšné divadlo, chodili do něj hlavně mladí, bylo tam pořád plno. Pak jsme se ale rozešli, Disk jsme opustili, protože se tam tlačili další absolventi.

Jakým směrem se vaše herecká dráha ubírala poté?
Dostala jsem angažmá ve Státním divadle v Ostravě. Tam jsem strávila tři roky. Byla to dobrá, šťastná léta, pěkně jsem si tam zahrála s fajn kolegy. V Ostravě jsem se seznámila i se svým mužem (hudební skladatel Svatopluk Havelka – pozn. red.), a protože děťátko bylo na cestě, přestěhovala jsem se zpátky do Prahy. Tady jsem se ucházela o místo. Nakonec mě přijal E. F. Burian, u něhož v divadle jsem prožila devět let. Krátký čas jsem byla bez angažmá, pak mě pozvali k hostování do Národního divadla, kde jsem setrvala až do důchodu.

Jak vzpomínáte na dobu strávenou v Národním divadle, kde jste působila celých třicet let?
Dodnes jsem vděčná, že jsem se tam vůbec ocitla. Byla to pro mě velká čest, velmi jsem si této možnosti vážila. Bylo to jiné než dnes, kdy do Národního divadla mladí herci přicházejí a zase odtud po čase odcházejí, mají zkrátka jiný postoj. Potkala jsem tady mnoho velkých umělců, jimž jsem měla tu čest hrát několikrát i partnerku. Ráda vzpomínám třeba na Ladislava Peška, který mě učil ještě na DAMU, a tak mě znal a choval se ke mně velmi přátelsky. Několikrát jsem hrála třeba i s Pivcem. To byl velký mistr. Byl zkrátka skvělý. V Národním divadle jsem měla krásné příležitosti, později už jsem hrála méně, ale pak zase přišla televize a rozhlas, kde jsem měla dost práce, takže se to nějak vyrovnalo.

Která divadelní role vám byla nejmilejší?
Jedna z opravdu významných byla Čiperná ve hře Veselé paničky windsorské, kde právě Pivec hrál Falstaffa, Pešek doktora Cajuse. A Dana Medřická s paní Fabiánovou hrály paničky. Takže to bylo opravdu hvězdné představení, moc ráda na něj vzpomínám. Těch rolí bylo ale více.

Myslíte, že kdybyste v dětství zůstala s rodinou v Českých Budějovicích, ubírala by se vaše herecká dráha stejným směrem?
To asi těžko, vybrala bych si zřejmě nějakou jinou školu. Maminka sice často chodívala v Budějovicích do divadla a vyprávěla mi o velkých hvězdách, které tam hostovaly – například Andule Sedláčkové. Škola, na které by se dalo studovat herectví, ale v Budějovicích nebyla.

Na filmovém plátně jste zářila v legendárním muzikálu Starci na chmelu či oskarových Ostře sledovaných vlacích. Postupně ve vás však režiséři objevili ideální představitelku maminek či babiček. Nebylo vám toto zaškatulkování někdy až protivné?
Teď nedávno běžel v televizi Krškův film Poslední růže od Casanovy, tam jsem hrála takovou záletnou hraběnku. Takže někdy jsem hrála i podobné potvůrky, což dokládá také role v seriálu Byli jednou dva písaři. Je ale pravdou, že maminky a babičky převažovaly. Těmto rolím jsem odpovídala svým vzhledem, a tak jsem ani nemohla protestovat. Maminky a babičky jsem hrála i v mnoha pohádkách, třeba O kráse a štěstí, kterou rovněž nedávno reprízovali. Objevila jsem se i v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, který měl svého času velký úspěch. Tam jsem hrála matku Jarouška Satoranského, který bydlí nedaleko ode mě, takže se občas potkáváme. Ale tento seriál už asi na obrazovce nikdy neuvidíme.

Herečka Libuše Havelková zemřela 6. dubna 2017 ve věku 92 let.Zdroj: Deník/ Martin Tröster

Když televize reprízuje některý film či seriál, v němž účinkujete, díváte se na sebe ráda?
Ano, podívám se ráda. Především proto, abych si připomněla, co jsem zkazila nebo naopak zahrála dobře.

Dlouhá léta jste působila jako pedagožka na DAMU. Jaká jste byla učitelka – spíše přísná, anebo liberální?
Učením na DAMU jsem přímo žila. Své studenty jsem měla ráda a moc ráda jsem učila, s plnou odpovědností. Byla jsem, myslím, i přísná. S některými studenty jsem zůstala v přátelském vztahu dodnes. Jirka Lábus, to je opravdový kamarád. Vzpomínám i na Jirku Hrzána i další, za ta léta to bylo obrovské množství lidí.

Především rodiče malých dětí i děti samotné vás znají z pořadu Kouzelná školka, který jste před lety uváděla. Je náročnější zaujmout dětského, anebo dospělého diváka?
Před dětským publikem musíte být pravdiví, aby vás děti braly. Nesmějí cítit nějakou faleš, dobré není ani nepravdivé sklánění se k dětem a prvoplánové vycházení jim vstříc. Je třeba chovat se k nim přirozeně a brát je jako partnery. Účinkování v Kouzelné školce bylo velmi příjemné, děti mi psaly, posílaly obrázky… Nebo mi jedna maminka napsala, že její syn stále ubližuje pejskovi, kterého měli doma. Tak jsem pak toho klučinu v televizi jmenovala, při sledování pořadu prý ustrnul. A když jsem ho pak přes obrazovku pokárala, vzal si podle maminky má slova k srdci.

Pokud je mi známo, zatím poslední film, ve kterém jste se objevila, byly Pamětnice. Tento netradiční snímek ukazuje, že každý ze současných osmdesátníků žije ve svém věku docela jiný život. Jaký je tedy ten váš? Jak se máte?
Teď už mám potíže s klouby, a tak hůře chodím. Takže příliš často nevycházím. A tak mám čas na čtení. Zajímá mě hlavně historická literatura nebo životopisy, teď zrovna mám rozečten Komenského životopis. Také se dívám na televizi, z pořadů si hodně vybírám. Ráda zhlédnu různé cestopisy. Mám i spoustu přátel, s nimiž si telefonuji, anebo mě navštěvují. Dříve jsem hodně cestovala, po tom se mi stýská. Každý rok jsem vyjela jinam, ale žádné válení u moře, chtěla jsem vidět co nejvíc. Egypt, Malta, Kypr, Kréta, Itálie, Sicílie… Bylo to krásné. Radost mi dělají i mé děti, starší dcera Daniela a syn Ondřej (známý hudebník, režisér a herec – pozn. red.), a samozřejmě i vnoučata, kterých mám pět. Všechna, zatím kromě toho nejmenšího, jsou velmi činorodá. Nejstarší Terezka je violistka, hraje ve filharmonii v Hradci Králové, Vojta studuje a Rozárka, která ještě chodí na základní školu, tančí flamengo nebo hraje na harmoniku. Zrovna nedávno mi volala a říkala, že právě odchází na kurz sebeobrany. Takže klobouk dolů.

Za svou bohatou profesní dráhu jste ztvárnila stovky rolí. Je nějaká, kterou jste zatím neměla možnost si zahrát a ráda byste to napravila?
Takových rolí by bylo více. Ty smutné chvíle, kdy člověk čekal, až v divadle vyvěsí obsazení, ale vysněnou roli nedostal a pak probrečel i celou noc, čas od času přicházely. Ale tak to zkrátka u kumštu chodí, jednou jste nahoře, jásáte, že je vše „all right", a pak jste zase dole. Paní Dulská (pokrytecká, falešná a chtivá postava, která nedokáže projevit kapku přívětivosti, pohrdá chudými, slabými i citlivými lidmi a všechno, co dělá, dělá pouze na obdiv – pozn. red.), to je jedna z rolí, které bych si zahrála opravdu ráda, ale nikdy mi to nebylo dopřáno.