Průhledem z chodby se jí nejdřív člověk podívá do očí. Druhý vjem je sluchový, ušima mu proletí její hlas z árií Carmen, Aidy, Senty, Mařenky či lidovky Už mou milou. Když vstoupí, stojí v Berlíně, přenesen o 115 let nazpět. Jen sednout do kočáru, jímž se Ema Destinnová vozila. Legendární pěvkyni, která prožila posledních 15 let na zámku ve Stráži nad Nežárkou, připomíná nová expozice Muzea Jindřichohradecka. Ve dvou místnostech provádí osudem i slavnými rolemi ženy, která v pouhých 51 letech zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích.

Poprvé zde návštěvník spatří kočár, jímž jezdila v Praze, ale také ve Stráži, a to i na ryby. „Možná jím jela v roce 1918 i z prvního jindřichohradeckého koncertu. Pamětníci vzpomínali, že studenti jí z kočáru vypřáhli koně a ze zámku do hotelu ji za velkých ovací dovezli sami,“ řekl František Fürbach, historik a kurátor.

Restaurovaný kočár dominuje první místnosti. Stojí v ní dále klavír, který měla sopranistka v hudebním salónu, varhanní pozitiv nebo spinet, jenž naposledy sloužil jako rekvizita v Hudebním divadle Karlín. Fajnšmekr pročte plakáty koncertů na sloupu, ve vitrínách se promítají fotografie rolí, v nichž vynikla v Londýně, New Yorku i Praze.

Muzeum Jindřichohradecka otevřelo novou expozici Emy Destinnové. Součástí jsou lovecké trofeje.K tomu jsou na dosah kabelka, kytara či paruka od londýnských vlásenkářů pro roli Santuzzy, jíž 19. července 1898 debutovala v Berlíně. Paletu doplňují gramofonové desky; dochovalo se 214 nahrávek. 
„V Londýně zpívala v roce 1904 poprvé s Enricem Carusem, vytvořili jedinečný pár. Je veliká škoda, že spolu natočili jediný duet –  asi proto, že to byl 
i nejdražší pár na světě,“ myslí si kurátor a předseda Klubu Emy Destinnové.

Každá z jejích rolí má příběh. Třeba Carmen, kterou zpívala ráda a často. „Když se člověk dostane blíže k její duši, zjistí, že tato opera je vlastně trochu o ní. Celý život hledala lásku, rozdávala ji, ale nevracela se jí tak, jak toužila," vysvětluje. Pikantní je, že když 
v roce 1897 toužila po angažmá v Národním divadle a zazpívala Carmen, řekli jí, aby si dávala studenou sprchu, protože její výkon byl velmi vypjatý 
a přehnaný. Rok poté debutovala. V Berlíně. „Byl to záskok, a když to jeden obávaný kritik zjistil, chtěl odejít. Ale po prvních tónech zůstal a pochopil, že se právě zrodila nová operní hvězda,“ říká kurátor František Fürbach.

Muzeum Jindřichohradecka otevřelo novou expozici Emy Destinnové.Libreto výstavy s ním psal Andrej Bielak, spolu dělali před 22 lety destinnovskou výstavu ve Slavkově u Brna. Protože chtěli vystavit kočár, vytvořili iluzi berlínského Alexanderplatzu včetně dláždění. „Podle pohlednice, kterou Ema Destinnová v roce 1898 poslala do Čech a která se dochovala,“ upřesnil Andrej Bielak.

Předělem v expozici jsou válečné kulisy. Symbolicky: válka rozetla život Destinnové na  poloviny. Labutí písní byl v roce 1928 koncert v Londýně, kdy kritika psala, že hlas nejeví kazu, jinak ale na předválečnou kariéru již nenavázala.

V roce 1914 koupili s Dinhem Gillym strážský zámek a začaly její doživotní potíže. Slovy kurátora: „Stráž jí přinášela obrovskou radost, ale byla tam poměrně opuštěná.“

Strážské éře se věnuje druhá část expozice, pojatá jako lovecký salon s ložnicí včetně postele. Zde je Destinnová představena jako zámecká paní, sběratelka, vášnivá rybářka a všestranná umělkyně. Učila, skládala písně, překládala světovou písňovou literaturu. Sama psala básně, prózu 
i drama, knižní prvotina, sbírka básní Sturm und Ruhe jí vyšla v roce 1902.

Muzeum Jindřichohradecka otevřelo novou expozici Emy Destinnové. Dominantou je kočár, jímž slavná sopranistka jezdila.

Ve Stráži mj. režírovala ochotníky, ve vitríně se doslova zrcadlí i její záliba v karikaturách: kreslila své blízké, dále šoféra či zahradníka, občas 
sebe. Obsáhlý je seznam kuriozit: vějíř s malbami a podpisy osobností, zmenšenina Napoleonovy hrobky, kapitální štika, zbrojní pas líčící, že byla „postavy střední“, a také odkaz na její zájem o okultismus: vykládací karty s jejími ironickými glosami.

Závěr expozice připomíná, že Ema Destinnová žije dál: na deskách, v knihách, na bankovkách, mincích, známkách 
i zlaté investiční medaili. František Fürbach sem zařadil i jednu z prvních sérií dvoutisícikorun, jež měly premiéru právě v Jindřichově Hradci.
Síň Emy Destinnové odráží velký životní příběh. Velký ve svých vrcholech i tragice dní posledních. Budiž řečeno, že 
v pouhých dvou místnostech je zobrazen kromobyčej plasticky a živě.