Knihkupec, novinář, grafik. Ozkoušel si hodně řemesel. Až ta herecká mu však přinesla úspěchy. Ondřej Volejník, který v minulých letech zaujal rolemi Valmonta nebo Colemana Connora z Osiřelého západu, si ve čtvrtek odnesl svou druhou a třetí Jihočeskou Thálii za postavu Macbetha. Ocenili ho odborníci i diváci, které nadchl výkonem před otáčivým hledištěm v Krumlově. Slavit však musel decentně, protože má zánět průdušek. „Jsou to velké role, které člověka posouvají o velké kroky,“ říká šestatřicetiletý člen činohry Jihočeského divadla.

Co jste si z té role odnesl pro sebe?
Je to obrovská příležitost. Příležitost vždy neznamená se ukázat, ale spíš se naučit něco nového. Macbeth je figura, na které má člověk možnost naučit se docela hodně. Je to přece jenom Shakespeare, velmi dobře napsaná hra a figura, která je zajímavá už jenom tím duševním vývojem od začátku až ke konci. A není to fráze. To mají samozřejmě všechny figury, ale některé to mají víc.

V čem to má Macbeth víc?
U Macbetha je ten zápas docela jasný a neprobíhá jenom uvnitř, ale je docela hodně zveřejňovaný navenek. A na otáčku je to ještě větší lekce, protože se to nedá tak úplně hrát jako v kamenném divadle. Je to rozdíl v tom, že tam se nedá úplně používat klasický psychologický přístup ke ztvárnění role, protože ta jemná psychologie není vidět. Velmi tomu pomáhá i port, je příjemné, že si některé věci člověk může uhrát a nemusí je uřvat.

Když jste říkal, že jste se hodně naučil, tak co konkrétně?
Dá-li pánbůh, posouvá se člověk dál, zraje. Nejenom že by pro některé role stárnul, ale když to dobře dopadne, tak ho tyhle role posunou, aniž by si to sám uvědomoval, a další věci, které dělá, dělá třeba o to líp nebo jinak, než kdyby tu zkušenost neměl. Jsou to velké role, které člověka posouvají o velké kroky. Už proto, že je to ta klasika, Shakespeare, který má postavy docela vymakaný, takže se poměrně dobře hrajou.

Říkal jste už loni, že postavy a civil máte jasně oddělené. Ale když jsem se bavil s Věrou Hlaváčkovou, říkala, že ke konci repríz už ji Lady Macbeth docela stravovala. Vás ne? Nebylo těch negativních emocí moc?
Možná jo. Je těžké říct, co je dílo únavy, co je dílo – a teď to myslím v tom nejlepším slova smyslu – stereotypu, kdy to máte mnohokrát za sebou každý večer bez odpočinku, takže přichází únava fyzická i psychická, a co je dílo té postavy. U Macbetha je jedna z hlavních vět: Už nikdy nebudeš spát. V průběhu zkoušení i hraní jsem začal poměrně trpět nespavostí, ale těžko říct, jestli je to z té figury, nebo z toho vyčerpání.

Na jedné straně shakespearovský text, na druhé titul náročný pohybově a běhání kolem točny. Co pro vás bylo těžší?
Ani jedno. Nejtěžší je vypořádat se s tou postavou. Pokud člověk nechce zatuhnout, musí neustále pochybovat, jestli to dělá dobře. Jsou lidé, kterým se to nelíbí, a já nad tím nemůžu mávnout rukou a říct si: to není pro tebe. Nejtěžší je ustát to po té herecké stránce a něco nepodělat. Člověk občas dělá jistou pasáž desetkrát stejně, pak tomu na chvilku přestane věnovat pozornost, odříká to a zjistí, že to bylo úplně špatně a že ten večer to nevyšlo. Stává se to, zvlášť, když je toho tolik za sebou, ale stejně to mrzí.

S tím běháním: vy tam máte jen jeden moment, kdy se zastavíte a na chvilku sednete pod točnou. Bylo to někdy hodně na dřeň?
Až tolik ne. Spíš jde o to stihnout doběhnout tam, kde mám být, než se rozsvítí a než se na mě otočí točna a ještě stačit s dechem, abych mohl začít hned mluvit. Jsou kolegové, kteří mají na Krumlově náročnější party, třeba Tomáš Drápela ve Sluhovi dvou pánů. Ten tam má podstatně větší zabíračku, protože tam běhá nejenom za hledištěm, ale i před ním, staví se na hlavu a dělá kotrmelce.

Šéf činohry na vás dost sází. Jak vnímáte její směřování pod jeho vedením, které část publika odmítá s tím, že jde o příliš náročné tituly?
Tak v první řadě se říká: koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Zazpívejte ale tu svoji.
Martin tady udělal obrovský kus práce, a to nemyslím jako frázi, ale i co se týče toho, jak se lidé na činohru dívají a jak moc na ni chodí. Za jeho působení se tady publikum sice do jisté míry obměnilo, ale je tu docela velké procento takových, kteří přišli na to, že se divadlo dá dělat i jinak. Mnoho lidí si na ten posun zvyklo, mnoha lidem se velmi líbí. Do divadla taky přivedl spoustu mladých diváků.

Nicméně po některých titulech ruší lidé předplatné. Co byste jim vzkázal?
Ať se přijdou podívat znova, ať to rozhodně nevzdávají. Nemůžeme dělat divadlo pro všechny, to prostě nejde. Já osobně si ale myslím, že repertoár je poměrně dost široký na to, aby si každý něco vybral. A když se mi něco nelíbí, ještě to neznamená, že nutně musím odcházet s prásknutím dveří.

Jaká negativní reakce z publika s vámi nejvíc zacvičila?
Zažil jsem pár demonstrativních odchodů z hlediště i s komentářem. Je to nepříjemné, člověka to vyhodí, ale já jsem se naučil nevěnovat těmhle věcem příliš pozornost. V tu chvíli mám naplno odvést práci a nemůžu uvažovat o tom, jestli jsem někoho neurazil. To můžu až po představení. Zase na druhou stranu je děkovačka a většina lidí zůstane a tleská. Já viděl mnoho představení, která se mi nelíbila, ale tohle bych neudělal, protože je to pohrdání prací těch interpretů. Nikdy jsem neodešel ani o přestávce, protože je dobré každý kus dokoukat do konce, abych o něm mohl říkat, že je špatný nebo dobrý. Jak se říká: kdo chce bibli hanět, musí bibli znát.

Ondřej Volejník
Narodil se v roce 1975 v Praze, od 15 let se věnoval divadlu amatérsky v pražském divadle Radar. V roce 1993 dostudoval SPŠ elektrotechnickou a v následujících deseti letech se věnoval mnoha profesím: knihkupec, referent cestovní kanceláře, novinář, grafik, programátor, webdesigner. V prvních letech nového tisíciletí působil v pražském Divadle AHA!, Středočeském divadle v Kladně a Horáckém divadle v Jihlavě. V sezoně 2004/5 nastoupil poprvé do Jihočeského divadla. Hraje také v pražském A studiu Rubín a Komorní činohře Divadla pod Palmovkou.