Tu je ovšem dobré vidět nejen v letech komunistické vlády. A rozhodně to platí i pro ty, kteří si z inkriminovaných let pamatují maximálně to, jak jim na pískovišti Pepíček od sousedů ničil bábovičky či jak poprvé přelouskali větu o mámě a mletém mase.Činohra Jihočeského divadla servírovala v poslední době na jeviště spíše komedie. Byly svižné, moderní, břitké a také divácky vděčné, skoro by se chtělo říct sázka na jistotu. Proto je nyní velice sympatické, že první premiéra letošní sezony je v tomto ohledu tak trochu risk. Drama Komunismus totiž přináší téma o něco vážnější, skutečnější a znepokojivější, i když chvílemi je to také zdánlivě skryté za odlehčujícím politickým vtipem. Divadlo tedy tentokrát nejde jednoduchou cestou, mezi diváky se totiž jistě najdou tací, kteří si komunismus s malým k již nechtějí připomínat. Jsou ale určitě i tací, kteří to naopak považují za důležité.

Klimáčkovi se podařilo zabrousit na tenký totalitní led jednoduchým, avšak účinným způsobem. Hra navzdory názvu nepopisuje systém jako takový. Jeho pokroucené ideje a pravidla tvoří pouze pozadí, které ovlivňuje životy obyčejných lidí.

K exkurzu do let nedávno minulých stačí autorovi tři dějství v krátkém časovém rozmezí. Představení dokonale přenese do normalizační šedi již v prvních minutách. Scénu úvodního jednání zaplňují drobné rekvizity, které atmosféru okamžitě evokují. Vždyť kdo neměl na umakartové kuchyňské lince sifon a na skříni schovanou sváteční sadu příborů v kufříku… Ani s postupujícím dějem nepotřebuje Klimáček k vylíčení komunistické reality obrazy řečnících demagogů, věznic či davu exulantů. Vše se odehraje takřka v kruhu rodinném a je to o to působivější.

Komunismus přivádí na scénu pouhých pět postav, jejichž životy jsou povětšinou trochu jiné, než se na první pohled zdá. Někteří hrají pro své okolí habaďůru, jiní ji odhalují a za tím vším se pomalu ale neúprosně objevují chapadla StB omotávající vše, co si zamanou. Otázky, jestli tomu tak skutečně musí být, jestli je lapený zločincem či obětí a na kom vlastně leží vina, už si pak ale každý divák musí zodpovědět sám. Právě to je na Klimáčkově textu skvělé, nepředkládá teze ani soudy, nehodnotí, jen vypráví příběh, jakých se v Československu odehrálo několik a chce po svých divácích, aby o něm přemýšleli.

Jihočeská inscenace dává velkou hereckou příležitost Romanu Nevěčnému v roli filmaře Michala zapleteného s komunistickou mašinérií. Nevěčný ji dobře zvládá se všemi jejími záludnostmi a snad jen jednou se jeho reakce zdá trochu zbytečně přehrávaná a expresivní. Plusem je, že ani Nevěčný netlačí diváky svou interpretací k tomu, aby Michala buď zavrhli nebo litovali. Pouze provokuje a konečné zhodnocení nechává na ostatních.

Zdánlivě nejjednodušší hereckou úlohu dostal Martin Hruška, jehož důstojník StB má jasně dané parametry. Ty herec bez problémů naplňuje a nutno říci, že jeho duel s Nevěčným v druhém jednání vyvolá spoustu emocí, ačkoli se v něm hlas zvyšuje jen výjimečně. A když pak na konci důstojník zapěje vítězoslavnou píseň, není o jeho ďábelskosti pochyb.

Konec s Alexandrovci

V představení také hraje důležitou roli hudba. Zahraniční skladby dotváří atmosféru hlavně v závěrečné scéně na střeše. Jako velmi chytrý se pak jeví nápad pouštět divákům na cestu do šaten zpěvy Alexandrovců. To totiž neumožní právě viděné tak rychle v myšlenkách opustit a ještě jednou donutí k zamyšlení.

Klimáčkova hra má tedy bezesporu co nabídnout. Starším připomene, co prožívali, byť to občas nemusí být vzpomínka příjemná, a mladším zase vysvětlí, čemu vlastně díky svému věku unikli. Takže ať už jste v komunismu žili nebo ne, je dobré zažít Komunismus.