Princ a měděný vlk, Obr v čertově mlýně nebo Jak cikán napálil draka. To jsou některé z příběhů, které skrývá pozoruhodná kniha Litevské pohádky hradní kastelánky Věry Kociánové a ilustrátora Vojtěcha Jiráska. Autorka je vybrala, přeložila a převyprávěla z folklorních sbírek, kniha vyšla v nakladatelství Venkovské dílo. Kniha pro děti přitom vznikala v jihočeské hájence u Milevska.

Pohádky v knize čtenáře a posluchače jen nepohladí vítězstívm dobra, ale mají i strašidelný nádech. Nebudou se při nich děti bát?
Hlavně doufám, že se budou rodičům i dětem pohádky líbit. Předem ale upozorňuju, že knížka je myšlena pro společné čtení rodičů s dětmi. Rodiče se tedy podle podle znalosti psychiky svých dětí snaží drobně cenzurovat případné strašitelné motivy. Litevské pohádky jsou totiž trochu naturalističtější než naše.

Litevština není tuctový jazyk. Jak jste se k němu dostala?
Vlastně náhodou. Naskytla se mi kdysi možnost jet na letní kurz litevštiny do Vilniusu. Měla jsem zrovna po maturitě, tak jsem jela.
Litvu, místní lidi i jejich jazyk jsem si okamžitě oblíbila. Byl začátek devadesátých let a Litva prožívala euforii ze znovunabytí svobody po rozpadu Sovětského svazu. Byla to tehdy strhující atmosféra. Další rok jsem jela zase a nakonec se rozhodla, že budu litevštinu studovat i u nás doma v Čechách.

Jaká Litva, která patří mezi republiky bývalého SSSR, vlastně je?
Litva má krásnou krajinu, sice více méně rovinatou, zato protkanou spoustou řek a jezer. A za jezerem se táhne zelená pastvina, na ní koně a hejno černobílých čápů, na obzoru pak zdobený dřevěný kříž. To je obrázek, který se mi při vzpomínce na Litvu vybaví. S kamarádkou jsme ji skoro celou projezdily stopem a setkaly se s řadou milých a hodných lidí, kteří nás třeba bez problémů nechali přespat i u sebe doma.

Už tenkrát jste sbírala litevské pohádky?
Kdepak. Litevské pohádky jsem přeložila později přímo z litevštiny. Vybrala jsem je a upravila z velké knížky pohádek, z jakéhosi litevského Špalíčku.
Knížku jsme teď vydali ve východočeském městečku Pecka s kamarádem Vojtěchem Jiráskem, autorem skvělých ilustrací, pod hlavičkou Venkovské dílo. Nejde o obyčejné nakladatelství, ale spíš o myšlenku vyhledávat v našem chudém podhůří tušené poklady v podobě zajímavých textů, fotografií nebo grafik a zpřístupňovat je.
Nezaměřuji se tedy pouze na dětské knihy. I když není vyloučeno, že jednou zase nějakou vydám.

Co vás na práci s pohádkami bavilo?
Baví mě hlavně litevština. Baví mě, když slova, která většině z nás znějí naprosto nesrozumitelně, zbavím nesrozumitelnosti. Když se pro představu žirgas promění v koně a gandras v čápa.
A opravdu mě bavilo být u zrodu knížky, projít celou cestu od přípravy textu, ilustrací, grafických podkladů a korektur až k výběru papíru a barvy v tiskárně.
Držet v ruce úplně čerstvou knížku je neopakovatelný pocit. Litevské pohádky jsme chtěli vydat jako krásnou knížku pro společné čtení rodičů a dětí, některé pohádky jsou totiž trochu drsné. Myslím, že se nám povedla, byla i zařazena do putovní výstavy Památníku národního písemnictví Nejkrásnější české a slovenské dětské knihy.

Síly k vydání pohádkové knížky jste čerpala i v jižních Čechách, když jste na Táborsku a Písecku několik let žila a pracovala, že?
Do jižních Čech, konkrétně do Milevska, jsem se před lety dostala náhodou. Následovala jsem tehdy svého budoucího manžela. Několik let jsem pak pracovala jako redaktorka Milevských novin a díky tomu mohla blíže poznat zdejší lidi i zdejší kraj.
Jsem za tuhle zkušenost vděčná a moc ráda na tu dobu vzpomínám. Litevské pohádky jsem opravdu přeložila v jižních Čechách – na krásné schwarzenberské hájence v Oseku kousek od Milevska.
Měli jsme s ilustrátorem i autorské čtení v Milevsku v klášterní Latinské škole. Byla jsem ráda, že jsem se do jižních Čech zase podívala. Milevsko mi přirostlo k srdci a často a rádi s manželem vzpomínáme i na všechna místa našeho pobytu – na Božetice, Olší nebo na Osek.

Autorka: Věra Kociánová (*1974) vystudovala bohemistiku a lituanistiku na FF UK v Praze. V letech 2001 – 2005 působila jako redaktorka týdeníku Milevské noviny, nyní pracuje jako kastelánka hradu Pecka v Podkrkonoší. Příležitostné překlady z litevštiny publikovala v časopisech Tvar, A2 a PLAV. Kromě Litevských pohádek (v roce 2009 vysílán výběr sedmi z nich na Čro3 Vltava) se podílela na překladu knihy vzpomínek litevských vojáků na okupaci Československa v roce 1968 – Okupanti, táhněte domů! (2011).