V akademickém světě platí, že absolutorium na špičkové univerzitě typu Cambridge či Harvardu zaručuje vynikající profesní předpoklady. Podobné je to v jazzu, kde o úrovni muzikanta mnohé napoví absolutorium 'praktické univerzity', tedy členství v orchestru světového jména. Uvědomíme-li si, že trombonista Fred Wesley představoval řádku let pilíř jednoho z nejlepších orchestrů historie popu, kapely Jamese Browna, je jasné, že nový českobudějovický klub Highway 61 hostil v pátek opravdovou extratřídu. A Wesley svému jménu dostál. I když – znalost všech souvislostí mohla být tentokrát přece jenom trochu na škodu, neboť očekávání strhujícího funkového nářezu se v extrémním klimatu klubu, připomínajícím saunu, úplně nenaplnilo.

Vystoupení zahájil krátce po 20. hodině He band. Vzhledem ke koncepci koncertu vsadili domácí matadoři reggae a funku spíše na druhý uvedený styl. A vedli si dobře. Poměrně záhy dostali početné publikum do správné poskakovací nálady, k čemuž nemalou měrou přispělo šoumenství, ale i expresivní zpěv a pěkný ječák Jiřího Hebíka.

Šlapalo to i jeho spoluhráčům, takže si rytmuchtivé obecenstvo mohlo vychutnat Superstition od Wondera nebo závěrečnou Brownovu I Feel Good. Během vystoupení Hebendů vyšla najevo také pozitivní skutečnost, týkající se akustiky klubu. Zvuk kapely byl, jistě i zásluhou zvukaře, měkký, plastický, neohlušoval a zachovával nástrojovou věrnost.

Po 21. hodině nastoupili na scénu New JB´s v čele s Wesleym. Sedmičlenná kapela v obsazení trombon, saxofon, trubka, klávesy, kytara, baskytara a bicí se na pódium vměstnala bez problémů a koncert mohl začít. Již úvod ale mohl být pro leckterého posluchače poněkud překvapivý: logicky očekávaný nárůst energie (ani hlasitosti) se s příchodem hvězd nekonal, New JB´s v tomto směru bezkontrastně navázali na předkapelu.

Stylově bylo vystoupení americké skupiny směsí funku, soulu, rocku a mainstreamového jazzu. Fakt, že nad vším dominovaly hypnotizující, opakující se funkové beaty a rytmické groovy s akcenty na prvních dobách, nijak nepřekvapoval – sám Wesley mezi písněmi o funku prohlásil: „That's my favorite!" Během téměř dvouhodinového koncertu, což byl úctyhodný výkon vzhledem k tropickým podmínkám a vyššímu věku protagonistů, zazněly jak novější skladby z Wesleyho sólových desek, tak hity z nejslavnější éry Jamese Browna v 70. letech jako Pass the Peas.

O instrumentálních dovednostech New JB´s nemá smysl pochybovat. Výborná byla zvláště výrazně rytmizovaná hra trumpetisty Garyho Winterse. Zvonivý charakter jeho nástroje přinášel do písní skupiny typický funkový říz a ostrost, které v celkovém zvuku trochu chyběly. Jako velmi zručný muzikant se ukázal také kytarista Reggie Ward; jeho zpočátku spíše jazzově konzervativní a melodicky orientovaná interpretace se později souzvukovou hrou s vytahováním strun přiblížila rockovému výrazu. Ten podporoval i pěkný, zkreslený zvuk jeho nástroje. Pozoruhodné byly rovněž improvizace dalších členů souboru včetně Wesleyho, který ovšem nebyl tím nejvýraznějším.

Navzdory všemu umu kapela přesto něco postrádala. A byly to zrovna parametry pro inkriminované styly klíčové. Tak třeba exprese: dechaři mohli mnohem častěji pokoušet vyšší polohy svých nástrojů, což bývá ozdobou jazzu. Bicí a baskytara zůstaly také za svými možnostmi – když se oba nástroje dostaly v závěru koncertu k sólování, publikum viditelně ožilo. Proč se ale hráči nepouštěli do podobných improvizačních dobrodružství již dříve? Diváci by tak možná vydrželi do konce v plném počtu a minimálně třetina by jich předčasně nedezertovala, jak se stalo.

New JB´s v pátek sice nehráli jako o život, na budějovické scéně byl ale jejich koncert přesto zjevením.

Hodnocení Deníku: 70%

Jan Blüml
Autor je muzikolog