Prvního září 1939 napadá nacistické Německo Polsko. Začíná tak nejhorší konflikt v dějinách, který si vyžádá na 60 milionů obětí, včetně asi 365 tisíc Čechoslováků. Zemřeli ve zbrani, jako oběti represí či v koncentračních táborech.  Přesně tři roky od začátku války, prvního září 1942, odjíždí z Terezína do estonského Raasiku  tisícovka českých Židů transportem Be. Na cestě jsou pět dní. Konce války se z těchto vězňů dožilo pouze 46 žen a ani jeden muž. Dokumentarista Lukáš Přibyl sjezdil půlku světa, aby zachytil vzpomínky posledních pamětnic a natočil o nich jeden z dílů úspěšného cyklu Zapomenuté transporty.

Žijí ještě pamětníci transportů do Estonska? S kolika jste mluvil a jaké byly jejich vzpomínky?
Z transportu, který nacisté vypravili do Estonska, přežilo jen 46 lidí. Všechno to byly ženy, z mužů se nevrátil žádný. Když jsem začínal s natáčením, žila jich ještě necelá polovina. Mluvil jsem se všemi, po celém světě. Tady u nás, v Austrálii, Velké Británii, Izraeli, Spojených státech. Přežily díky tomu, že si vytvořily neuvěřitelně pevný kolektiv, ve kterém si pořád vzájemně pomáhaly. Soustředily se na vlastní skupinu a žily v takové „bublině", která jim pomáhala tolik nevnímat hrůzu, jež je obklopovala. Vlastně se z jednotlivců stal jeden velký organismus, což jim pomohlo přežít.

Jak jste se dostal k problematice zapomenutých transportů?
O málo známé, zapomenuté, deportace jsem se začal zajímat kvůli mému dědovi, který byl deportován do tábora v Polsku už v říjnu 1939. V odborné literatuře o tom transportu nebylo skoro nic, tak jsem se touto historií začal zabývat. Uvědomil jsem si, že tisíce lidí byly odvezeny do míst, o kterých se vůbec nic neví. Začal jsem tedy sbírat informace, dokumenty a fotografie a časem i natáčet vzpomínky hrstky lidí, kteří se vrátili. Chtěl jsem udělat film, protože jen sepsat  tyto vzpomínky mi přišlo málo. Chtěl jsem zachovat i tváře, gesta, způsob vyprávění těchto lidí, jejich optimismus a smysl pro humor.

Reagovali diváci na seriál pozitivně?
Reakce diváků na dokumenty z cyklu Zapomenuté transporty je skvělá. Mám moc pozitivní ohlasy. Samotného mě překvapilo, že filmy fungují i u publika, které o této historii vůbec nic neví. Je to možná proto, že filmy vyprávějí příběhy lidí v mezních situacích. Nejsou o smrti, ale o snaze přežít. Nejsou to jenom příběhy Židů, jsou to lidské příběhy. A tak třeba právě film o deportacích do Estonska měl úspěch u zahalených dívek z arabských zemí, které se identifikovaly s tím ženským prvkem. V Jižní Americe, kde mají  lidé zkušenosti s diktaturami a občanskými válkami, zase obecenstvo reagovalo na to, že filmy nepopisují věci černobíle, protože takové nejsou. Všechno je vždycky trochu komplikovanější.

Můžete srovnat popularitu dokumentů u nás a v zahraničí?
Popularita tady a v zahraničí se těžko srovnává. Myslím si, že vzhledem k tomu, jak jsme malá země, tu filmy vidělo nebo o nich slyšelo docela dost lidí. Ale třeba veliká pozitivní recenze na první straně kulturní sekce New York Times je moc prestižní věc, což tady nemám s čím porovnat.

Vnímal jste i negativní reakce?
Ohledně filmů jsem se s negativními reakcemi nesetkal nebo mi alespoň nikdo žádné výhrady nesdělil. Recenze v tisku byly velice pozitivní. Zapomenuté transporty se asi líbily i filmové akademii, když dostaly Českého lva i cenu kritiků.

Setkal jste s xenofobií či výhrůžkami extremistů?
S projevy xenofobie se  samozřejmě setkávám v rovině obecné i osobně. V obecné rovině se s xenofobií setkáváme všichni, ať už se týká Romů, Židů nebo cizinců. V poslední době v souvislosti s gay parade v Praze dokonce i z Hradu zaznívala slova o deviantech a nenormálních lidech. Taková slova slyšíme od lidí, kteří stále mluví o svobodě, ale jsou připraveni odpírat ji ostatním.

A v osobní rovině?
Občas mi volají a vyhrožují neonacisti, ale poslední dobou byl vcelku klid.

Máte zkušenost, že se mladí lidé o naši nedávnou historii zajímají?
Myslím si, že mladí lidé se o historii zajímají, a to dokonce víc než střední a starší generace, které občas mají na určité věci určitý názor a nejsou příliš ochotné jej měnit. Mladí toho třeba moc nevědí, ale jsou otevřenější a tolerantnější, alespoň většinou. A nebojí se zeptat a pokládají nejzajímavější otázky.

Co říkáte výuce dějepisu na českých školách?
S výukou dějepisu na školách přímou zkušenost nemám, ale do škol občas chodím na besedy. Vždycky je hned poznat, jaké učitele ti školáci mají.
Vnímám i práci Člověka v tísni, které fandím a sleduji ji. Jejich festival dokumentárních filmů Jeden svět je můj oblíbený, a to nejenom proto, že na něm Zapomenuté transporty dostaly cenu diváků.

Zůstává historie stále vaší prioritou? Co točíte teď?
V současnosti pracuji na dokumentárním portrétu Harolda Gordona Skillinga, kanadského historika a politologa. Znal naše dějiny lépe než většina Čechů a výraznou měrou pomáhal československému disentu.