Všechno pomine, ale plavba nikdy ne. Pořekadlo starých plavců připomíná a v paměti drží kniha Vorařská kronika Františka Vondráška z Purkarce. Edici vzpomínek muže, který 'ploul' po Vltavě vory třicet let, připravil Josef Blüml z FF JU.

Jeho prolog knihu otevírá. V srpnu 1972 zajel do Purkarce, aby se něco dozvěděl o vorařích. Došel k přívozu, na druhé straně řeky viděl veliký prám a pramici, na lavičce pokuřujícího muže. Ten vzal dlouhé bidlo a převezl ho. Za Vondráškem pak Blüml jezdil pravidelně na chalupu .

„Vonělo to borovým dřívím, viržinkem, bramboračkou, koprovkou a jinými pochoutkami, které vařila jeho drobná, milá paní. Krásné chvíle jsme si užívali na lavičce pod lipami nad hučící šlajsnou," píše Blüml.  Knihou vzpomínek, kterou Vondrášek sepsal v roce 1963, tak splácí dluh.

Vorař, jenž poprvé 'ploul' v roce 1916, věnoval své zápisky voroplavbě od Vyššího Brodu do Prahy. „Mám na mysli, aby mladí měli v těchto řádcích obraz života purkareckých plavců z dob, kdy naše milá rodná Vltava kypěla ruchem," píše s tím, že nejlepší historií plavby jsou plavci sami. Text doplňují pohledy starého Purkarce, rozkládací kresba 
i obrázky vorů.

Romantické Povltaví

V životapopisné pasáži Vondrášek zmiňuje, že bída byla základem plavecké tradice. „Těžký byl dřevěný chléb," podotýká. Sotva si hoch dovedl krajíc ukrojit, musel na něj vydělat, již dvanáctiletý plavecký syn uměl vzít za veslo.

Vondrášek začíná slovy, že krásné a romantické je naše Povltaví. Upozorňuje, že Purkarec, na první pohled víska zapadlá, byla důležitá kvůli dřevu. Kritizuje lenošné kněží, vrací se i k šífům, z nichž první v roce 1550 vezl po Vltavě 125 beček soli.

Jeho předkové žili drsně. Než se v roce 1871 dostavěla železnice do Veselí, chodívali plavci z Prahy domů pěšky v dřevácích. Vařily se bramborová kaše a placky, husa jen o posvícení.  „Mnohé manželky vorařů byly v 50 letech trosky, hlavně na nohy a plíce," všímá si Vondrášek.

Purkarecká parta čítala šestnáct lidí. Družili se ve spolku Vltavan, měli i stejnokroj. Byli zároveň drvoštěpové, káceli jedle až 30 metrů dlouhé. Nejvíc se jim dařilo
v 19. století, od roku 1910 nadešel pokles a v roce 1952 konec. Obsáhle Vondrášek líčí stavby vorů, čtenář se třeba dozví, že taková vorová kláda měřila od 6,5 do 23,5 metru.

Až se Černá otelí…

Na vorech se jedla praženka z mouky, zlepšení přišlo až po stávce v roce 1906, kdy polévka začala ustupovat masu. V zimě vyhlíželi plavbu se slovy: Až se Černá otelí, poplavem (Až na Vltavě odtají ledy…). Na trase měli řadu důležitých míst. Podle kamene Břežník na Kořensku poznali, jaká bude voda, v hospodě Na boudě patřil k tradici pokřik: Povez pivo! Z Prahy od velkouzenáře Šebka v Nuslích vozili dětem vuřty .

Samostatná pasáž patří protektorátu. Voraři tajně dopravovali jídlo lidem a riskovali i koncentrák, při kontrole proviant ponořili a vymysleli i jiné fígle. Vše pro trochu tabáku. „Nejhůře se ploulo bez kouření, to bylo otravné. Kouřili jsme všechno možné: maliní, šípkový, višňový, ořechový list, mařinku lesní i jetelové strusy…," vypočítává v knize.

V létě se s nimi občas svezli turisté, trampové i skauti. Vozívali také hokynáře. Ale ne všechny rádi. „Velmi protivná byla Pepka ze Zlákovic, starší bába, velmi nečistá."

Vrátný vorů Vondrášek vzpomněl i 'žertovné kousky' jako křest nováčků nebo um týnských hrnčířů, kteří vyráběli hrnky plavečáky, v nichž pivo dlouho drželo chuť a pěnu. Patrioty potěší řádky o Fištovské šlajsně u budějovické papírny nebo o Vojtěchu Lannovi, kde zaujme část o havárii voru na cestě do Německa, kdy se čtyři muži utopili.

Ale končí se zvesela. Písněmi. Jedna začínala takto:
Smutno nám, bratři milí,
smutno nám v této chvíli.
Zima nám nastává,
plavba nám přestává,
peníze nejsou žádný,
žena se s mužem vadí.

Vorařská kronika Františka Vondráška z Purkarce. 112 stran, vydalo Městské muzeum v Týně nad Vltavou, 2012.