Putna: Jsme připraveni trpět, říkají ruští básníci

Již půlhodiny před jeho přednáškou se venku táhla fronta. Hodně lidí se chtělo vejít do Baobab Dílny, kde při táborském knižním festivalu Tabook vyprávěl hlavně o Rusku. „Když dnes člověk jede Ukrajinou, tak si trošku připadá jako v Čechách po sametové revoluci,“ říká Martin C. Putna, 47letý písecký rodák, literární historik, rusista, profesor na Univerzitě Karlově.

Zažil jste na Tabooku něco, co vás přimělo smeknout klobouk?
Vždycky člověk pomyslně smeká, když vidí ruské intelektuály, kteří zůstali normální a zůstali v Rusku. Ruští literáti z Moskvy a Permu vyprávěli o tom, jak se snaží v té hluboké provincii šířit kulturu, nerežimní pohled na svět a jak je to opravdu velmi nesnadné. Jeden ze základních dotazů publika zněl: proč jste ještě neodešli? Oni odpovídali: většina lidí, kteří chtěli, během posledních dvou let odešli, my jsme se rozhodli, že zůstaneme.

A jak odpovídali na otázku proč?
Jeden říkal: prožil jsem část života za sovětského režimu ve vnitřní emigraci, psal jsem si tužkou na papír, co jsem chtěl, tak to budu dělat dál. Další říkali: já jsem připraven trpět. A to je typický ruský postoj, navazující na starokřesťanské mučedníky, na sociální revolucionáře 19. století, na disidenty 20. století - připravenost trpět s tím, že to má jakýsi smysl, že se to kdesi v nebesích otiskne.

Jak na vás Tabook zapůsobil?
Všechny malé kuturní akce mají jeden společný rys, to jest, že je dělá skupina nadšenců, kteří heroickým způsobem získají malou dotaci a stejně to většinou ještě dotují ze svého, podílí se na tom celá rodina. Je to jako za starých obrozeneckých časů, protože oficiální instituce často šíří něco, co se třeba také jmenuje kultura, ale jenom jmenuje. Tabook má ještě silnější rodinný charakter, protože nakladatelství Baobab je zaměřené na dětskou literaturu a oproti jiným festivalům je zde větší podíl malých dětí. Tahle sestava tomu dodává zvláštní půvab, jak se mísí intelektuálové různého věku, studenti a malé děti, a mezi tím psi. Tabook má mimořádně příjemný, komunitně rodinný charakter.

Když jste zde představoval svou knihu Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, mluvil jste 
i o současné páté ruské koloně 
v Česku. Kde se zrodila?
Tvoří ji několik vrstev a skupin. Jedna část jsou staří komunisté. Čeští komunisté znovu ukazují, že vždycky byli a budou ruskou stranou, která v Čechách hájí ruské národní zájmy. Říkal to Gottwald už ve 20. letech a nikdy se na tom nic nezměnilo. Potom jsou tu viditelné obchodní zájmy Ruska v Čechách, Sberbank, Lukoil a podobně, věru není náhodou, že český zástupce Lukoilu je jedním z klíčových poradců Miloše Zemana. Je to něco, čím se oni sami netají. Potom je tu vrstva lidí, kteří jsou frustrováni z 90. let. Lidé, kteří jsou sociálně neúspěšní, nepodařila se jim kariéra, mají obtížné podmínky a pocit, že svět, který tady je po sametové revoluci, je k nim nespravedlivý.

Ztráta sociálních jistot.
Přesně tak. Pokud to většina Čechů v 90. letech vnímala tak, že nastává svobodnější a tedy lepší společnost, tak mnohým se zdá, že svoboda nepřinesla tu spravedlnost, na čemž něco jistě je. Jenže někteří se obrátili v jakési iracionální negaci proti celé západní svobodné společnosti. A navíc, promítají se do toho staré antiamerické stereotypy, které zde pěstoval komunistický režim. I mnozí lidé, kteří nebyli nijak zvlášť prokomunisticky naladěni, vnímali Ameriku jako něco divného, nepřátelského, jako „ten imperialismus“. Teď se tento stereotyp trochu vrátil, navíc s ještě iracionálnějším dovětkem, že je-li Amerika a západ špatně, pak je zřejmě Rusko dobře. Další segment jsou náboženští konzervativci. To je věc, která je pro mě nejvíc šokující, ale bohužel také historicky vysvětlitelná.

Jak?
Část českých katolíků se shlédla v Rusku, protože se nesmířili s demokracií, protože se jim prostě stýská po mocenském postavení církve a po autoritářském státě. Podobná situace je bohužel velmi dobře známa z 20. a 30. let, kdy části českých a vůbec evropských katolíků připadalo, že státy liberální a nekonfesní neskýtají katolicismu dost prostoru. Začali pak vyjadřovat sympatie různým polodiktátorům: Hortymu, Dollfussovi, Mussolinimu, Salazarovi, Frankovi. Výsledkem byla u nás Druhá republika, Slovenský štát, nebo Pétainův režim ve Vichy. Tam všude si mysleli, že pro křesťanství je nějaký typ autoritářství lepší než liberální demokracie. Jak to dopadlo, víme. Strašná ostuda. Po válce se zdálo, že se to nemůže vrátit, že druhá světová válka byla natolik otřesná zkušenost, že katolicismus tato autoritářská pokušení překonal navždy. Ukazuje se, že je to zpátky.

Myslíte postoj některých katolíků, že Putin je nový císař Konstantin?
Ano. Nějaký zmatenec udělal po jedné mé přednášce vlastní přednášku o tom, že Putin je nový císař Konstantin, že v Rusku se přece staví velké kostely, že všichni chodí do kostela a že Putin podporuje církev, tudíž je dobrý. Ale, samozřejmě: jestliže jistá část katolicismu má problémy s demokracií, tak pro pravoslaví to platí stonásobně. Pořád v něm platí představa, že církev má vládnout, že dobrý vládce je ten, který bude podporovat církev, že po boku cara má stát patriarcha, po boku prezidenta kardinál, tak je to přeci správně. Proto zní z ruského pravoslaví hlas, že Putin je správně, protože podporuje církev.

A proč je podle vás Putin špatně?
Je to člověk, jehož celá minulost je špatně. Je to člověk, který celý život pracoval pro komunistickou tajnou službu a hrdě se k tomu hlásí. Je to člověk, který zlikvidoval ruskou demokracii, ruská svobodná média, politickou opozici. Je to člověk, který zcela běžně nechává vraždit nebo tajně mizet své odpůrce, samozřejmě se nikdy nic nezjistí. A když se namítá, že Rusové prý prostě potřebují pevnou ruku, že nějaký car je nutný, tak i kdyby to byla pravda - s čímž nesouhlasím - tak navíc je to člověk, který okupuje část cizího státu a porušuje tak pravidla mezinárodních smluv. Jestli tohle je málo?

Vy jste ten cizí stát, Ukrajinu, nedávno projel. Jaké hlavní silné dojmy jste si přivezl?
Ukrajina je země, která má obrovskou energii. Když člověk jede Ukrajinou, tak si trošku připadá jako v Čechách po sametové revoluci. Jako by říkali: teď už opravdu budeme samostatným státem a chceme být součástí Evropy. Ze soukromých domů, z aut, na návsích vlají nejenom národní žlutomodré vlajky, ale i vlajky Evropské unie. Jako symbol toho, kam chtějí: od Ruska pryč. Rusko pro ně znamená korupci, násilí, hrůzu, oligarchy. Zmíním dvě události 
z moderních ukrajinských dějin, které asi nejsou obecně známy. Říká se jim Rozstřílené obrození a Holodomor, obě jsou z 30. let. Říká se, že ukrajinská kultura ve 20. století je slabá. Bodejť by nebyla slabá, když zhruba 80 procent ukrajinských intelektuálů, literátů, kněží, profesorů, vědců byla postřílena v rámci stalinského teroru. Byli jsme v místě Bikivňa, což je místo masových hrobů, kde jsou pochovány desítky tisíc lidí. Hluboko 
v lese, blízko u silnice a je tam rybník. Popravovalo se v Kyjevě těsně po půlnoci, auto vyjelo, vyklopilo náklad mrtvol do hrobů a auto umyli v rybníce, aby byli ráno v Kyjevě. Tak zanikla ve 30. letech větší část ukrajinské kultury.

A holodomor?
To je zapomenutá genocida. Jsou zdokumentovány asi čtyři miliony lidí, kteří tam v polovině 30. let zahynuli při uměle vyvolaném hladomoru. Na Ukrajině nikdy předtím hladomory nebyly, protože to je černozem, nejúrodnější země na světě. Proto je také ukrajinský folklor plný radosti, poživačnosti, jídlo hraje tak obrovskou roli u Gogola, jídlo jako zásadní rozkoš. Byla to násilná kolektivizace. Ukrajinští rolníci nechtěli do kolchozů, tak prostě čekisté obklíčili vesnice, zabrali jim všechno zrní a počkali, až vymřou. Konkrétní historka, kterou vyprávěl jeden historik z muzea v Perejaslavi. Říkal: „Moje matka je z osmi dětí, ale za holodomoru přežily tři. Moje matka přežila díky tomu, že ji babička měla raději než její sestry, a tak jí dávala víc jídla.“ A to ne, že by babička byla krkavčí matka. Prostě se musela v rámci té hrůzy rozhodnout.

To je Sophiina volba.
Ano, to je Sophiina volba 
a zkušenost Ukrajiny ve 30. letech. Ale tohle svět nezajímá, protože to není sexy. Genocida, o které se nechce slyšet. Tak pro ty, kdo by se Ukrajincům divili, že už s Ruskem nechtějí mít nic společného.

Když jste se vrátil z Ukrajiny, krátce nato jste jel do Jižní Koreje, kde soukromá univerzita udělila čestný doktorát in memoriam Václavu Havlovi a vy jste tam mluvil. Jaký byl ten střih Ukrajina – Korea?
Střih byl velký, ale svým způsobem má Ukrajina s Koreou něco společného. Je to také malá země, koneckonců stejně jako Čechy je mezi dvěma většími a silnějšími velmocemi. Na počátku byla korejská kultura odnoží kultury čínské, psalo se čínsky. I oni pak zažívali jakési obrození, které začalo tím, že si vytvořili vlastní písmo. Žili pořád v druhotnosti a snaze dokázat, že jsou sami sebou. A na druhé straně měli Japonsko, které je ve 20. století okupovalo, pokusilo se je brutálním způsobem odnárodnit, zničilo jim většinu památek. A ještě je zde podobnost v jedné věci: jak se nyní Korea snaží westernizovat, tedy zachovat si své tradice, ale přitom se stát morálně, mentálně a politicky součástí západu. To je vidět na vnější tváři země: lidé se oblékají západně, jsou tam západní obchody, všichni se učí anglicky. A podobně jako Ukrajina je to země velké energie. Navíc vědí, že za železnou oponou na 38. rovnoběžce mají Severní Koreu a že její diktátor je cvok a je schopen čehokoli.

Proč jste v Koreji jedl psy?
Jedení psů je součást tradiční korejské kultury. Je to spojeno s přírodní medicínou. Pes se má jíst v určité měsíce, v určitých životních fázích, například při nemocích. Jsou tam speciální psí restaurace, je jich několik tisíc, které nejsou označené anglicky, protože v rámci westernizace dochází k velkému sporu, jestli je to něco, za co bychom se měli stydět, anebo jestli je to součást tradiční kultury, ke které bychom se měli hrdě hlásit. Je to velká otázka mezikulturního srovnávání, co je kde normální. V Indii bývalo normální upalovat vdovy na hrobě manžela. U indiánů bylo normální požívat halucinogenní drogy. Chtěl jsem si i vyzkoušet, jak daleko jsem ochoten jít poznávání jiných kultur. Rozhodně raději psa než drogy.

Jak chutná pes?
Zhruba jako jehněčí. Jemné, málo výrazné maso. Výraznější byla omáčka, sezamovo - česneková. Přinesli to už nakrájené na nudličky, ne že by donesli upečeného hafíka. Ale zdůrazněme: to nejsou domácí mazlíčci! Korejci nejedí domácí mazlíčky. Je to speciální plemeno, vychovávané na maso, tak jako se u nás chová prase. A jíst prasata je zase zcela nepřijatelné pro jiné kultury.

Pojďme ze světa domů. Jaké jsou vaše návraty do rodného Písku?
Bohužel teď jen hodně vzácné.

Ani v Zalužanech, kde máte dům, moc času netrávíte?
Tam i chci i musím, to je pracovna - poustevna. Tam píšu a pěstuji mrkev. Trošku jsem se dal na stará kolena do zahradničení, protože jak už jsem utahaný z těch hor knih, ze čtení, tak fyzická práce na zahradě je strašně úlevná, vyčistím si hlavu. Nejdřív jsem založil okrasnou zahradu a teď v bývalém skleníku pěstuji rajčata a mrkev, čistě pro radost.

Několik let jste připravoval rozhlasový seriál Literární místopis jižních Čech. Jaké neznámé autory jste si objevil?
Když člověku dojdou jihočeští klasikové typu Šrámka, Weinera, Baara nebo Holečka, začne se rozhlížet po těch zapomenutějších. A to jsou tři typy autorů. Jednak autoři starší české literatury – středověké, humanistické nebo barokní. Ti jsou spíš pouční než zábavní, ale třeba dobršský kazatel de Waldt nebo třeboňský kronikář Mecer jsou dokonce i zábavní. Za druhé jsou to autoři z jiných literatur, kteří nějak zabloudili k nám do jižních Čech, například maďarský vojevůdce a literát Rákoczy, který byl vychováván v Jindřichově Hradci, nebo běloruská básnířka Lydija Henijuš, která žila v emigraci ve Vimperku, odkud ji pak odvlekla sovětská policie domů – tedy na Gulag. A do třetice jsou to málo známé jihočeské stopy v díle autorů, spojovaných obvykle spíš s jinými kraji: Jirásek na Zvíkově, Neruda ve Vlachově Březí, Havel v Březnici…

Sledujete, co se v jižních Čechách píše dnes?
Jenom strašně málo. A mrzí mě to. Samozřejmě jsem zaznamenal Jiřího Hájíčka, čtu ho a mám rád. Jinak jsem bohužel teď natolik hluboko 
v ukrajinských věcech, že když se vyskytne nějaký aspoň trochu slibný jihočeský autor, tak si aspoň napíšu jméno 
a chystám si seznam četby.

S Budějovicemi jste spojen i díky tomu, že jste na Jihočeské univerzitě studoval teologii. Jak vnímáte nového budějovického biskupa Vlastimila Kročila?
Doufám, že si aspoň trochu uvědomuje, že se stal biskupem ve velmi nesnadném světě a že se v něm s poučkami z katechismu opravdu nevystačí.

Paralely toho, kam dnes kráčí svět, jsou podle vás neveselé. 
Na přednášce jste zmínil 30. léta, pozdní Řím. Kdybyste měl tu možnost, kterou myšlenku byste pronesl ve svém urbi et orbi?
Kdybych se ocitl v situaci, pokud bych měl proslovit projev urbi et orbi, tak bych řekl „Nejsem toho hoden“ a sestoupil bych z balkonu.