Z oblázků jí vyčnívají pouze oči a obočí. Na listí v lese, na hlíně a ve vodě se zase zachytila v cyklu Rozptýlím se. Téma času je klíčové pro Mílu Preslovou, která své velkoformátové fotografie vystavuje do 9. května v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích.

Kolekci ve Wortnerově domě pojmenovala 12 let. Podtitul má dvojí obsah: jednak vymezuje časový úsek tvorby, jednak je to věk jejího syna Tadeáše. Preslová pracuje především se svým tělem, které vystavuje různým zkouškám. „Je to vždy akce. Podstatné je, že splynu s kamenem, s mořem, nekonečnem,“ říká třiačtyřicetiletá fotografka.

Jde o její doposud nejrozsáhlejší kolekci a lze ji chápat jako určitou retrospektivu. V několika minicyklech, pro ni příznačných, představuje 43 snímků, dvě videa a kruh z červených bot, jimiž původně zaplnila ženský klášter Rosa coeli v Dolních Kounicích. Hlavním aktérem na fotografiích je buď ona sama nebo její syn, manžel a rodiče.

Otisk v písku na pláži

„Jsou zachyceni v gestech, s věcmi nebo v prostředí, tak jak je společné milionům žen a mužů denně přistupujících k zrcadlu, oblékajících se, sahajících po ručníku a hřebeni, uléhajících a pohybujících se v krajině,“ uvedl kurátor Vlastimil Tetiva.

Tak třeba snímek Květ zachycuje propletenec lidských dlaní, cyklus Barvy zobrazuje postavy na sněhu v červeném, žlutém a zeleném kabátě.
Důležitým faktorem je čas: člověk se vynoří z jeho proudu a opět v něm mizí. Zůstává otisk v písku na pláži, ohnutá stébla trávy, někdy jen prázdné místo. Toto téma vnímá Preslová velice intenzivně.

„Lékaři mi vyhrazují neustále určitý čas, tak se ho snažím co nejvíc prožít. Mám třeba potřebu vylézt na strom a tím ten čas ustrnout. Byla jsem se teď po dlouhé době v tom lese podívat a ten strom tam už není,“ popsala autorka.

Na pražské AVU prošla ateliéry Jiřího Sopka a Milana Knížáka. Původně malovala, zlom nastal, když byla v nemocnici a dělala malé koláže. Sopko jí řekl, ať je zvětší na fotoplátna. „Odstřihla jsem se od malby a zjistila, že fotografie mi vyhovuje. Přestala jsem se bát vyjadřovat své pocity,“ vysvětlila.

Svědčí o tom i cyklus Žena v domácnosti, kde stojí v papučích a teplákách, na rukou kuchyňské chňapky. Pocházejí z období, kdy byla dva roky doma s dítětem. „Nastala situace, kdy jsem se podívala sama na sebe a měla jsem tento pocit. Vyfotila jsem se, pak jsem všechno to oblečení vyhodila,“ poodhalila. Jak vznikl portrét Zamotaná, na němž s jehlicemi štrikuje a tvář má omotanou rudou nití, je asi jasné.

Jak říká, začínala nevinnými schoulenými fotkami sebe samé. Kompozici si často nejprve nakreslí. Když potřebuje krajinu, vrací se ráda na Plzeňsko, kde vyrůstala a ví, na jaká místa jít. Její výpovědi jsou hluboce osobní, zároveň odráží sílu mezilidských vztahů, naději i zranitelnost.

„Fotografie Míly Preslové nepotřebují komentář. Patří mezi obrazy, které mají jasnou a srozumitelnou působivost,“ napsala o ní kritička Lenka Lindaurová.

V Alšově jihočeské galerii se Preslová objevila už dvakrát: na výstavách Autoportrét a Současná minulost. Podle Tetivy umožňuje divákovi decentní pohled do svého soukromí a vede ho k pozastavení.

„Když jsme rozbalovali fotografie, zmizel ze mě stres a odcházel jsem zklidněn a nabit. Míla Preslová před nás staví subjektivně 'inscenované' jeviště života,“ doplnil Tetiva.