Svoji literární pozůstalost odkázal do pražské knihovny Libri prohibiti čili Knihy zakázané ještě v době svého života. Nebylo to náhodou, ale zcela programově, protože i ve svém spisování byl Jaroslav Švestka neúnavným a nezkrotitelným rebelem, stejně jako v celém svém životě, poznamenaném právě osobními vzpourami a jejich následky.

Ve čtvrtek 19. dubna, v předvečer Jardových nedožitých sedmdesátin, otevře Libri prohibiti ve svých prostorách na Senovážném náměstí v Praze výstavu jeho fotografií. Zároveň bude při slavnostní vernisáži pokřtěná kniha z jeho deníkových záznamů a korespondence nazvaná Deník dřevorubce. Ukázky z této knihy nabité dramatickými událostmi, ale i spoustou nesmlouvavých kritik bude číst Radim Vašinka, na Jaroslava Švestku zavzpomíná herečka Vlasta Chramostová a kameraman Stanislav Milota, literární kritička Jana Červenková, astronom Jiří Grygar a řada dalších.

Švestka se sice narodil ve Slivenci u Prahy, kde také prožil své dětství, ale pro něho velice podstatnou část života strávil v jižních Čechách a tam také skončil svou životní pouť. Už od útlého mládí jej provázela touha po romantice a dobrodružství. Ty také stály v zázemí nápadu vydat se po stopách Eskymo Welzla přes Sibiř na Aljašku.

Jak to asi dopadlo, je jasné každému – odsouzení na šest měsíců s podmínkou na jeden rok bylo tak nízké jen díky tomu, že mu bylo necelých šestnáct. Vyučil se zámečníkem a nastoupil do ČKD, po vojně pak pracoval na Barrandově u Československého filmu. To pochopitelně netrvalo dlouho, což se dalo při tehdejším režimu a Jardově povaze očekávat.

Kariéra dřevorubce

Hned poté začala na jihočeské Žofince u Nových Hradů jeho kariéra dřevorubce, ve které pokračoval i po vystěhování do Kanady. Celý svůj život až do jeho trpkého konce sváděl sisyfovský boj se státní mocí, s nespravedlnostmi a špatnostmi tohoto světa. To ho stálo nejen spoustu sil, bolestných zklamání a bezmocného vzteku, ale také pobyt ve vězení na plzeňských Borech.

Tehdy ke svému jménu přidal i literární přívlastek Borský. Naplněn rozčarováním a trpkostí zažádal o vystěhování do Kanady a příslušná politická místa se jej kupodivu nebývale ochotně a ráda zbavila. Ovšem i odtud bedlivě sledoval dění ve staré vlasti, vše komentoval ve svých předlouhých dopisech a deníkových záznamech, ale nevzdal se ani kritických přípisů na příslušná odpovědná místa. Svou houževnatost prokázal i po amputaci nohy, kterou poměrně rychle nahradil protézou, s níž se naučil obsluhovat i těžební dřevařský stroj a pokračoval v práci v lese.

Po návratu do republiky se usídlil v Nových Hradech, kam zval své dlouholeté přátele i kamarády z trampských kruhů, ke kterým se vždycky hlásil. V místě také mimo jiné vedl fotografické kroužky, určené zejména mladým. Postupem času se však jeho zdraví rapidně zhoršovalo a krátce po amputaci druhé nohy, v roce 2006, zemřel.

Psal listy Ježíšovi

Jeho kamarádům zůstaly objemné šanony Jardových dopisů a fotografií a Libri prohibiti získala jeho rozsáhlou literární pozůstalost. Připomeňme si třeba jeho syrovou osobitou parafrázi Orwelův rok, komentující poměry v komunistickém Československu. M. Šimečka nazval Švestku navíc filozofujícím „zeleným“, protože se v jeho díle jako častá veličina objevují i ekologické záměry.

Napsal řadu svérázných povídek, epigramů a esejistických statí, ale především tisíce dopisů na všechny možné instituce, osobnosti, média, také symbolické, nikdy neodeslané listy adresované třeba Einsteinovi či Ježíši Nazaretskému, ale hlavně blízkým přátelům, k nimž jsem měla tu čest se počítat. Jen malý výkroj z této nadílky byl pak zpracován do knížky Ze Šumavy k Rockies a zpět, kterou jsem vydala v roce 2008.