Je dobře, že po návratu svobody v roce 1989 u nás začala vycházet literatura, která nešťastnou osobnost státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava staví do příznivějšího světla. To je velký rozdíl proti komunistické éře, kdy jméno Hácha bylo neprávem spojováno s kolaborací 
s nacisty. Takovým pozitivním příkladem je dílo historika Tomáše Pasáka JUDr. Emil Hácha (1938 – 1945).

Většina současných historiků již nehodnotí rodáka z jihočeských Trhových Svinů 
a vynikajícího právního odborníka Emila Háchu jako vědomého spolupracovníka Hitlera, ale jako člověka, který se snažil zachránit, co se dalo, ale proti nacistické mašinérii neměl šanci. Přitom se dříve zamlčovalo, že především jeho zásluhou byli z koncentračních táborů propuštěni vysokoškolští studenti, kteří v nich byli uvězněni po masových protinacistických protestech 
v listopadu 1939. Hácha se také snažil v mnoha případech chránit své spolupracovníky 
a přátele před gestapem.

Muž,  který obětoval vlastní čest je podtitul knihy.Vytýká se mu, že v březnu 1939 podepsal souhlas s nacistickou okupací našich zemí 
a vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Jenomže se tak stalo až po mnohahodinovém surovém psychickém nočním nátlaku Hitlera a dalších nacistických pohlavárů. Bránil se, že o něčem takovém nemůže sám rozhodnout, ale že k tomu musí dát souhlas parlament a vláda. Nakonec podlehl až vyhrožování Hermana Göringa, že bombardéry jeho Luftwaffe srovnají Prahu se zemí. Pravdou je, že po ztrátě pevnostního opevnění v Sudetech a odtržení Slovenska neměly české země ve válce s Německem šanci.

Je dobře, že autor brání Háchu před nesmyslnými obviněními ze spolupráce s nacisty. Dlouholetá lživá komunistická propaganda bohužel vykonala své, a proto je třeba tomuto původem Jihočechovi vrátit čest a dobré jméno. Hácha nebyl jako ministr školství a propagandy Emanuel Moravec, který se stal právem hlavním symbolem kolaborace a zrady s nacistickým Německem. A když chtěl opakovaně abdikovat, tak okolí ho od toho vždy odradilo slovy: „To chcete, aby Němci místo Vás dali na Hradčany Moravce?" Navíc podle poválečného lékařského posudku vypracovaného pro Národní soud nebyl Emil Hácha od roku 1943 kvůli špatnému zdravotnímu stavu schopen zastávat prezidentský úřad a prakticky nevnímal své okolí.

Jenomže dobrý úmysl nestačí, dobrými úmysly bývá dlážděná cesta do pekel. To je bohužel též případ této knihy. Václav Junek se totiž kromě Háchovy osobnosti zabývá i dobou a v jejím popisu zcela selhává. Například v souvislosti s nástupem Karla I. do čela habsburské monarchie na podzim 1916 píše, že Češi už o setrvání v ní nestáli, protože prohrávala na všech frontách. To vůbec není pravda!

Rakousko-Uhersko v té době ještě nebylo poraženo. Na ruské a italské frontě sice částečně ustoupilo, nicméně o rok později jeho armáda rozdrtila Italy v bitvě u Caporetta. Především však dokázalo zvítězit nad srbskou armádou a drtivě porazit Rumunsko, když 
6. prosince 1916 habsburská vojska obsadila Bukurešť. Dobytí rumunské metropole se oslavovalo i v českých zemích, jak o tom svědčí zápisy ze zastupitelstev. Velká většina Čechů tehdy ještě o konci monarchie neuvažovala. Místo pravdy se opakují dávno překonaná klišé o neschopném Rakousku.

Emil Hácha.

Stejně špatně se znalostí reality je na tom autor v hodnocení vítězství Sudetoněmecké strany (SdP) v parlamentních volbách v roce 1935. Slova, že jenom kličky a tajné mechanismy parlamentní demokracie znemožnily SdP sestavit vládu, dokazují, že autor mechanismy demokracie a onu dobu příliš nezná. Zaprvé: SdP vyhrála volby před československými agrárníky jen těsně a za druhé: československé strany, které měly v Národním shromáždění většinu, snad s výjimkou agrárníků, vůbec nepřipouštěly možnost, že by Henleinovci mohli být ve vládě. To, že některá strana ve volbách zvítězí, ještě neznamená, že bude vládnout.

Další nepravdivé až nehorázné tvrzení je, že prezident Hácha ztělesňoval legitimitu protektorátu. To v žádném případě! Samotný vznik Protektorátu Čechy a Morava bez souhlasu parlamentu a vlády byl nelegitimní, proto i protektorát byl nelegitimní, a tudíž nikdo nemohl ztělesňovat jeho legitimitu.

Stejně tak není pravdivé hodnocení prezidenta Beneše v případě poválečného Háchova věznění. Edvard Beneš se dopustil mnoha chyb, ale 
s uvězněním v květnu 1945 nesouhlasil a svým spolupracovníkům řekl: „To se nemělo stát, měli ho nechat být." Čili nebyl tím, kdo plánoval Háchovo odsouzení Národním soudem, jak se pan Junek snaží čtenářům namluvit.

Když ještě připočtu dvě věcné chyby – v srpnu 1938 rozhodně neodešlo do Německa za prací osmdesát tisíc Čechů a prezident Beneš nebyl 19. června 1945 pouhé tři dny po návratu zpátky v Praze, protože do ní přijel už o měsíc dřív – tak mi nezbývá, i přes některé klady, které kniha má, ji spíše nedoporučit a dát  nízké hodnocení.

HODNOCENÍ: 40%



.

JAN ZIEGLER
Autor je publicista a historik