Když byla hra Tenesee Williamse Tramvaj do stanice Touha v roce 1947 poprvé uvedena na Broadwayi, diváky zasáhla svou naléhavostí. Stejnojmenný film pak nezastíranou erotičností způsobil v Americe 50. let senzaci. Je inscenace Jihočeského divadla stejně znepokojivá?

Williamsovo drama zůstává i po desítkách let nesmírně silné a přitažlivé. Pokazit se na něm dá jen jedna věc – herecké obsazení. Jak se s touto nástrahou vyrovnal režisér Adam Rut? Zatímco ztvárnění výbušného a živočišného Stanleyho Kowalskiho Ondřejem Veselým bylo nejspíš jasné už ve chvíli, kdy Tramvaj vjela do dramaturgických plánů divadla, obsazení klíčové role Blanche Dubois, která vpadne do poklidných vod manželství své sestry a prudce je rozčeří, nejspíš tak zřejmé nebylo.

Obtížný part nakonec režisér svěřil Věře Hlaváčkové. Ta uvadající krásce z poválečného amerického jihu propůjčila starosvětský šarm velkých gest, vláčnost Marilyn Monroe i mrazivou krutost, s níž deptá své okolí. Hlaváčkové Blanche – to je skládanka charakterů přizpůsobená situaci i protihráčům. Při kárání sestry Stelly (Dana Verzichová) je mentorskou učitelkou, v konfrontacích se švagrem Stanleym opovržlivou dominou, s nápadníkem Mitchem (Martin Hruška) je pokorná a dojímavě upřímná. Je ženou toužící po lásce, lhářkou i tvrdou bojovnicí, které nepochopení okolí nakonec podrazí nohy. Není černá ani bílá, je magická i nesnesitelná, hraje si s okolím i diváky, dokáže vzbudit lítost i rozhořčení. Jenom té křehkosti a zranitelnosti by v ní mohlo být o něco víc.

Životaschopná Stella

Ani ostatní postavy nejsou jednoduché, ale ve vztahu k Blanche přeci jen průhlednější. Vnitřně nejistý a novou příchozí ohrožený Stanley bojuje všemi prostředky o vliv nad situací, domem i Stellou, jeho neohrabaný kamarád, dobrácký Mitch, který více věří matce a okolí než sám sobě, naopak v Blanche vidí poslední záchranu před staromládenectvím.

Stella působí naivně a slabě, ale je vlastně nejvíce životaschopnou postavou – jako jediná propojuje oba světy, což symbolicky vyjadřuje i její těhotenství. Stanley je na ní citově závislý a Blanche jí závidí rodinu. Dana Verzichová ale Stellu pojala spíš jako zamilovanou naivku a poslušnou sestru, jejíž vzdor a vnitřní síla na povrch pronikají jen několika málo gesty. A to je možná škoda. I menší role byly dobře vystavěny – především figurky Eunice (Taťána Kupcová) a Steva (Roman Nevěčný) hru potřebně odlehčují.

Mezi Stanleym a oběma ženskými představitelkami to totiž po většinu představení pořádně vře a jiskří – bohužel ale spíš vztekem a nenávistí než tělesnou touhou. Na tu zbylo jen dvojsmyslné gesto či pohyb – žádné erotické napětí, kterým se proslavil film, se tedy v Budějovicích nekonalo. Zneklidňující přelévání sil mezi Stanleym a Blanche však přesto dokázalo udržet hru v prudkém tempu, které jen po přestávce malinko zadrhávalo – délka a náročnost hry si přeci jenom vyžádaly své, a to i v případě pozornosti diváků.

Scéna Silvie Gajdošíkové respektuje dominantní úlohu herců, je ryze funkční a bez přebytečných okras. Tlumené barvy žaluzií a nábytku vypjatým emocím vyloženě svědčí. Oč je scéna jednodušší, o to lépe vyniknou drobné detaily, které podtrhují některé obrazy – třeba černá bota na noze panensky bělostné Blanche či zuřivý tanec figurek novomanželů na starém gramofonu.

Prosté a civilní jsou i kostýmy. Jedině Blanche se vymyká – nosí bílé róby dámy z velkého světa zdobené flitry, volánky a smyslnými průstřihy. Civilně působí i hudební kulisa – záchvěvy jazzu a ruchů ulice. Až v závěru se s tóny Varšavjanky význam hudby efektně zvyšuje. Překvapivá je pak i práce se světlem – kde divák čeká přítmí, je plné světlo a naopak.

Solidně zvládnuté

A ještě jedna poznámka: Jihočeské divadlo sice vsadilo na klasiku, ale hraje ji ve zcela novém překladu Ester Žantovské, vycházejícím ze současného jazyka. Především řízné proslovy Stanleyho tak budou pro někoho možná příliš hrubozrnné, ale k postavě tento slovník tak nějak patří – bez něho by Polačisko Kowalski nebyl úplný.

Podtrženo sečteno – Tramvaj do stanice Touha je velmi solidně zvládnutou inscenací, která určitě osloví tradičního diváka – o tom svědčil i závěrečný dlouhý potlesk – a neurazí ani vybíravého fajnšmekra. Co víc si divadlo může přát?

Hodnocení: 70%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička