RECENZE: Jiří Hájíček skvěle vypráví o vltavínech a o lidské křehkosti

„Viděl jsem zelené koně na břehu potoka, měli průhledné zelené hřívy, celí byli jako ze skla a zvonili, když se jich někdo dotkl.“ Mlčenlivý, podle jeho dívky Karolíny blábolivý Jihočech Pavel má rybí krev a vyzná se 
v kamenech. Je ústřední postavou románové prvotiny Jiřího Hájíčka Zloději zelených koní z roku 2001, již znovu vydalo Nakladatelství Host. Nadějný student geologie miluje přírodní skla, nejvíc vltavíny. Má hlubokou duši, která se vymyká nejen konvencím jeho současníků z 80. a 90. let dvacátého století, nýbrž takřka konstantně i hodnotám dnešní většinové společnosti. Je umanutý, zatvrzelý. Má talent, odhodlání, inteligenci a podivuhodný nezájem o budování dobrého bydla. K tomu nedostatek sebezáchovy. Snad proto, že mu jde v první řadě o čistotu. Vidí auru jiných lidí a její barvu. Jeho oblíbená je neomylně zelená. Barva vltavínů prosvícených světlem, ale 
i starých map, ryb, kulečníkového plátna.

Navzdory dobrodružné, dobře propracované zápletce novely a podmanivému tématu kopání jihočeských diamantů je alfou i omegou příběhu o zlatokopecké hledačské vášni právě Pavel. Jeho postava vybízí k přemýšlení, sebereflexi. Jaký vlastně je? Neohrožený, nadšený, vášnivý a zároveň příliš křehký? Nezvládá triviální zkoušky, jež jsou před něj kladeny. Jako nadějný a zapálený student opouští vysokoškolské studium. Utíká z Prahy do Jindřichova Hradce ke své múze: „Chci si vydělávat, už něco sám dělat. A bydlet s Karolínou v Hradci, a ne trčet někde v Praze.“ Postupně se však ukazuje, že právě maloměšťácký životní styl, budování materiálních jistot a usazování se jsou hodnoty, jež jsou mu velmi vzdálené. Proti praktické potřebě chodit do zaměstnání 
a vést takzvaný normální život stojí Pavlova vášeň, nevyhnutelně destruktivní síla lásky, síla kamenů. Dá se s ním podle Karolíny krásně snít, ale nedá se s ním žít.

Při četbě Zlodějů zelených koní se nelze ubránit porovnávání se slavnějšími Hájíčkovými romány: Selským barokem a Rybí krví. Přestože je jeho románový debut dějově úspornější, více soustředěný na jednu postavu, Hájíček 
v něm uplatnil stejný princip jako v pozdějších románech. 
V centru dění stojí křehkost konkrétního člověka na pozadí převratných vnějších okolností. Ty jako hybatel dávají do pohybu soukolí dramatických událostí. Jdou stěží zastavit, směrují aktéry příběhu do propasti. Jiří Hájíček tak již ve Zlodějích zelených koní pracuje s principy řecké tragédie. Stejně jako ona dává prostor závěrečné katarzi: vnitřní očistě hlavního hrdiny. Na první pohled podléhá nedostudovaný geolog Pavel svého druhu hráčské závislosti. Adrenalin se stupňuje při každém dalším dobývání vltavínů, po listopadu 89 navíc na soukromých pozemcích. Nakonec ztrácí vše. Prohrává se sebou samým. Hájíček ovšem provokuje skrytou otázkou, zda tomu tak skutečně je. Ve hře jsou totiž vlastní identita, autentičnost, touha, svoboda.

Kromě prvků antického dramatu vystavěl autor svůj román i na dalších později úspěšně uplatněných stavebních pilířích. V první řadě je nezbytné zmínit filosofický podtext románu. V případě Pavla jde o metaforu čistoty, kterou spatřuje v kamenech, jejich barvě a struktuře. Dále je třeba zdůraznit, že Hájíček je skvělý a přesvědčivý vypravěč. Volí často strohý a svižný jazyk, který však nepostrádá lyrizující prvky, jež se často vztahují ke kráse přírody. Konečně ve svých románech vychází z výborné znalosti reálií, vesnického života a zvolené problematiky, v tomto případě hledání a obchodu s vltavíny.

Pro romány Jiřího Hájíčka je příznačný smutek. Neodbytně se hlásí a zahryzává i při četbě Zlodějů zelených koní. Jak ale dosvědčují Pavlova závěrečná slova, nikdy to není smutek beznadějný: „Nějaká touha nadouvala mé potrhané plachty, ale už se mnou nemohla pohnout, tušil jsem v té chvíli, že nic z toho, co se mnou dřív cloumalo, už tu není, síla lásky, síla kamenů. Seděl jsem na obrubníku, pil mléko z krabice a byl jsem k mání.“

Jiří Hájíček: Zloději zelených koní, Host, Brno 2015, 239 Kč.

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik