Opuštěná cihelna na okraji Vodňan, smutné memento marnosti lidského budování, se zvolna rozpadá 
v prach. Její útroby využilo malovické divadlo Continuo pro své letošní letní představení Citadela a proměnilo ji 
v poušť, kterou putuje karavana herců a diváků.
Citadela, poslední nedokončené dílo Antoina de Saint-Exupéryho, není klasickou prózou s jasnou dějovou linií. Básnivý tok meditací a úvah o člověku, životě, víře a řádu světa je náročný na obraznost, pozornost i myšlení. Čtenáři navíc dá vždy jen to, co je v danou chvíli schopen přijmout a pochopit – mnozí se ke knize vracejí, někomu se ale její bohatství  nikdy neotevře.

S poetikou Divadla Continuo je to podobné – nepředkládá jasný děj a závěry, pracuje s metaforou, snovými obrazy, útočí na podvědomí 
a emoce víc než rozumové chápání. Svazek dvou C – Citadely a Continua – se tak jeví jako ideální a nejspíš by nikdy nedopadl špatně.
Mezi 14. a 22. srpnem se ale ve Vodňanech daří víc než jen skvělé spojení textu a jeho interpretace. Režie Pavla Šťourače totiž C umocnila na třetí. Poslední proměnnou se stal opuštěný objekt bývalé cihelny a jeho industriální krása, ozvláštněná dekorativní výmalbou, různojazyčnými nápisy a surreálnými instalacemi. Úryvky textů na zdech samozřejmě pocházejí z Exupéryho díla, původ instalací a dalších rekvizit je naopak překvapivý – jejich zdrojem se staly sousední sběrné suroviny.

Brána do pouště

Představení se rodí o půl deváté z chaosu divadelního baru – za zpěvu, telefonování, mileneckých hádek a smyslného tanga se otevírá brána do pouště. Karavana diváků řízená kolektivem Continua může nastoupit svou cestu za poznáním. Během ní poutníci postupně projdou třemi odlišnými prostory, které však mají jedno společné – písek. Ten je všude. Na zemi, sype se ze stropů a proniká do chřípí: strach z případného kýchání je ale zbytečný, návštěvníci hned u kasy dostanou respirátory proti prachu.

Písek víří vzduchem a ve spojení s kužely světla vytváří neuvěřitelně poetické efekty. Všechny výjevy vypadají jako vytržené ze sna – ať už se jedná o muže, který si zasypává hlavu pískem, písečnou koupel tří polonahých dívek či zlověstný tanec smrti, při kterém každý z herců až do úmoru vleče nějakou zbytečnost.

Citadela ovšem nepůsobí jen vizuálně. Stejně důležité jsou i tóny a zvuky, které podtrhují silný existenciální náboj celého představení. Živá hudba zní jednou tklivě a bolestně, podruhé jí nechybí temperament a živočišnost. Dívčí hlasy v sobě mají naléhavost, která sílí ve sborovém zpěvu.

Opuštěná zrnka

Stejné je to i se slovem. Síla lidského hlasu a naléhavost vyjádření vedou k porozumění i přesto, že se celá replika odříká v cizím jazyce. V prostoru cihelny, ozvláštněném divadlem, se tak velmi lehce uvolňuje obrazotvornost, asociace a člověk scénám mimoděk přikládá různé významy. Těch může být tolik, kolik návštěvníků ve Vodňanech –  pramení ze vzpomínek i hlubin evropské kultury. A nejspíš u nikoho nebudou veselé.

Představení ale rozhodně není soustředěnou meditací, nejde prostě jen stát a přemýšlet. Mnohé scény jsou totiž překvapivé, přicházejí 
z nečekaných stran a často je doprovází i výrazné zvukové 
a světelné efekty. Návštěvníci jsou tak neustále ve střehu, občas v prostoru tápají, nesměle očekávají další vývoj 
a hledají si nejvýhodnější pozici pro sledování souboru.

Součástí pouště se tak stávají 
i oni sami – z jejich středu vystupují herci, masa lidí se na sebe tlačí, přelévá jako pouštní duny prostorem cihelny, otevírá se procházejícím hercům, aby za chvilku opět smazala jejich stopy. Celkový pocit z Citadely ale tuto zdánlivou opojnou jednotnost narušuje – 
i uprostřed davu totiž zůstává člověk se svými pocity a myšlenkami opuštěný, stejně jako zrnko písku v poušti. A stejné je to i v životě.

Hodnocení Deníku: 90%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička