"Věci, které zapomněli nebo opustili bývalí obyvatelé ve světnicích, na dvorech a v zahradách – hrnce, staré střevíce a dětské hračky – potulují se bez cíle po bludných drahách a nabývají nelidských podob, přizpůsobujíce se obraznosti vodního světa. A skoro na konci, tam, kde se údolí uzavírá, trčí z vody kostel. Rybkám se tu líbí, procházejí se okolo svatostánku a diví se, jak se tam vzal ten malý domeček."

Zmíněná slova nepatří autorovi románu Rybí krev Jiřímu Hájíčkovi, nýbrž Janu Čepovi. Ten ve své povídce Zatopená ves v souboru Modrá a zlatá z roku 1938 tematizoval poslední dny vesnice „starý Doupov", jež byla zatopena v letech 1934–38 kvůli stavbě Vranovské přehrady na Dyji.

Co má společného současný jihočeský spisovatel s moravským prozaikem a esejistou katolické orientace?  Navzdory zjevné časové i místní propasti mnohé. V případě Hájíčkovy Rybí krve je to v první řadě ústřední téma násilného zásahu do osudu krajiny a jejích obyvatel, jejichž chalupy, vztahy a rodinné kořeny musely ustoupit budování vodního díla Hněvkovice a temelínské jaderné elektrárny. Hájíček ve své tvorbě, nejinak v posledním románu, podobně jako Čep, projevuje a 'zjevuje' hluboký zájem a pochopení pro nedávné dějiny i všední život pro něj současného, důvěrně známého venkova.

Vnímáním okolního světa je také spíše básníkem, jenž „píše srdcem", přestože svůj strohý, přesný jazyk vtěluje do prozaických forem. Jak ukázal i v předchozím románu Selský baroko, vztah k detailu a lyrické vidění skutečnosti mu nezabraňují vytvářet rozsáhlou, důmyslně pojatou prózu, bohatou na propracované stylistické pasáže i dialogy postav.

Je ryzí pozorovatel, jenž upírá pohled vždy dovnitř a pod povrch obyčejných věcí. Popisy krajiny, chalup, včelínů, stromů, tanečních zábav, líných vesnických hospod v létě, kosení trávy, zavařování švestek nebo vyvážení králičího hnoje v Rybí krvi působí dokonale na všechny čtenářovy smysly. Jejich síla spočívá v tom, že v něm vyvolávají zcela osobní vzpomínky na to, co právě vidí autor.

Autor se vyvaroval patosu

Tematicky vystavěl Hájíček román Rybí krev jako střet ničivého normalizačního narušení jihočeského venkova s osobními příběhy a osudy několika pečlivě vykreslených charakterů. Dokázal se přitom vyvarovat zjevného nebezpečí – neupadl do patosu. Jeho román se nestal ani ekologickou obžalobou jaderné elektrárny.

Zásadní roli ostatně v knize nehraje typ a účel stavby, nýbrž bezprostřední negativní dopad jejího vzniku na životy obyvatel zanikajících či již neexistujících vsí. Výstavba obou technických děl a dějiny vesnic, k jejichž věrnému zachycení čerpal informace z literatury faktu od Antonína Pelíška či Jana Bartušky i vlastních vzpomínek, netvoří pouhé majestátní pozadí románu. Hraje hlavně roli konkrétního hybatele rodinných a partnerských vztahů, jejich dynamiku rozpadu přitom neúprosně stupňuje.

Velké autorské kvality prokázal Hájíček nejen prací s jazykem, myšlenkovým obsahem románu, výjimečnou schopností propojit vnější dění s vnitřním prožíváním aktérů, ale i dobře zvládnutou strukturou příběhu, v níž uplatnil retrospektivu. A konečně i volbou ženy jako hlavní protagonistky: jeho vidění světa ženskýma očima působí naprosto důvěryhodně a přirozeně.

Když se Hana v roce 2008 'kodrcá' nekonečnou cestou vlakem z Prahy do Českých Budějovic a vrací se po dlouhých 15 letech z ciziny 'domů', píše si seznam všech blízkých – ne nepodobný soupisu hereckého obsazení, o něž svým způsobem přišla spolu s kořeny a rodnou chalupou. Má odvahu vrátit se na místa přetržených stop vlastní minulosti a stále nepromlčených vzpomínek. Drama fiktivních postav s konkrétními jmény a zaniklé krajiny se skutečnými bezejmennými vesnicemi, v němž paměť zaplaví voda a vzpomínky dostanou chuť rybí krve, nepostrádá prvky řecké tragédie – stejně jako ona přináší očistnou katarzi.

Hodnocení Deníku: 100%

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik