RECENZE: Krumlovská Carmen je na točně svůdná i pěvecky jistá

Operu Carmen Georgese Bizeta inscenovalo Jihočeské divadlo v minulosti již několikrát. Před krumlovským otáčivým hledištěm to bylo poprvé v roce 1964. Po půl století se letos slavný příběh o lásce a žárlivosti vedoucí až k vraždě na letní scénu vrátil, a jak ukázalo představení 18. července, šlo 
o návrat vcelku úspěšný. Ne že by během dvouhodinové opery občas z různých příčin nepolevilo tempo a nepobledl dramatický náboj, k vidění a poslechu ale byla řada povedených hudebních i divadelních čísel – nemluvě o efektních akčních scénách s motorovými vozidly vířícími prach vyprahlých cest zámecké zahrady, která pravidelní návštěvníci krumlovské točny nevidí poprvé a bezpochyby ani naposledy.

Krumlovskou Carmen umělecky připravili dirigent Mario De Rose, režisérka Jana Kališová, choreografka Jaroslava Leufenová, dále tvůrkyně scény a kostýmů Jana Zbořilová 
a Agnieszka Pátá. Šlo přitom 
o plenérovou verzi inscenace opery, kterou Jihočeské divadlo premiérovalo už v únoru roku 2014 a která v porovnání 
s předchozími jihočeskými jevištními realizacemi přinesla několik inovací.

Jednou z nich byla volba původní Bizetovy partitury 
s mluvenými dialogy místo recitativů, tou druhou návrat 
k originálnímu francouzskému znění. K autentickým podobám děl nás vedou současné umělecké trendy a je to tak dobře. 
V případě francouzštiny byl problém pouze v tom, že zatímco při prvním uvedení v Metropolu měli divácik dispozici titulky s překladem, což bývá 
v operním světě standardní 
a dobrou praxí, publiku na točně bez patřičného technického zařízení nezbývalo nic jiného, než slovesně významový deficit kompenzovat zvýšeným soustředěním na hudební, dramatické či vizuální prvky; výsledkem však mohl být občasný dojem rozvleklosti příběhu či konkrétních dialogů, a to zvláště na hudebně i herecky méně exponovaných místech.

Ve snaze eliminovat podobné neduhy zasadili tvůrci inscenace milostný čtyřúhelník mezi svůdnou cikánkou Carmen, všemi obdivovaným toreadorem Escamillem, žárlivým Donem José a poctivou Micaëlou do Španělska moderní doby třicátých let 20. století, tedy celých sto let kupředu oproti předloze. Vojáky na koních a starobylé kočáry tak mohla k velkému scénickému efektu nahradit zmíněná auta. A nešlo přitom o vozidla ledajaká; k výrazným momentům patřil zvláště příjezd historického vojenského transportéru na začátku druhého dějství, 
z něhož se doslova vysypala hrstka vrávorajících vojáků, aby dále pokračovala v zábavě 
s vilnými ženami v krčmě Lillase Pastii. Po chvíli se do všeobecného veselí v červeném kabrioletu přiřítil Alexandr Beň, aby přednesl nejznámější Escamillovu árii Votre toast, je peux vous le rendre.

Ačkoliv Beň sehrál a odzpíval roli důstojně, hlavní pozornost poutaly jiné postavy příběhu. Třeba Yukiko Šrejmová Kinjo jako nesmělá Micaëla, jejíž projev se podle intenzity závěrečného potlesku publiku velmi zamlouval. Herecky vynikal František Brantalík jako poručík Zuniga – jeho ignorování svůdné Carmen v úvodním dějství či nadšené vítání toreadorů v závěrečném čtvrtém aktu byly velmi přesvědčivé a naznačovaly velký potenciál vtipu a situační komiky. Nešťastnou postavu příběhu Dona José ztvárnil Portorikánec Lázaro Calderón, jemuž 
k úspěšnému zachycení onoho šíleného výrazu všehoschopného žárlivce dopomohla snad 
i jistá fyzická neohrabanost, 
s jakou se na scéně pohyboval. Například árie La fleur que tu m'avais jetée z třetího dějství byla v jeho podání dojemná.

Paralelní dvojí pojetí hlavní ženské (anti)hrdinky, kterou hrála Šárka Hrbáčková, bylo další novotou této inscenace. Kromě tradičního obrazu Carmen jako lehkomyslné, flirtující a ďábelsky prohnané krásky nabídlo představení ještě vysvětlení či v jistém smyslu obhajobu daných povahových rysů, a to prostřednictvím retrospektivy zmarněného dětství ústřední ženské protagonistky. Ačkoliv například tanec malé Carmen mezi pomeranči poházenými v trávě nasvícené večerní zahrady při pohádkové hudbě k úvodu třetího dějství byl nesmírně poetický, samotný koncept „traumatizované" Carmen je přinejmenším zjednodušující; lidské chování kromě výchovy 
a zkušeností přece předurčuje řada jiných a hlubších faktorů (včetně těch etnických). Zatímco o psychologii postavy bychom mohli dlouze diskutovat, nesoulad vzhledu světlovlasé Emmy Mahrové jako malé Carmen s havraní kšticí její dospělé podoby byl každopádně nápadný na první pohled.

Samotná Hrbáčková představila Carmen takovou, jakou ji publikum očekávalo. Hrdou, svůdnou i temperamentní, ale hlavně jistou v interpretaci klíčových melodií, jakou je především slavná habanera – árie L'amour est un oiseau 
rebelle.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog