RECENZE: Kšefty, Hamlet, pohádky o Masaříkovi. O legionářích píše bez patosu

Rozházené mrtvoly, amputované končetiny. Autor na nic nečeká a hrne to do čtenáře od první stránky drsným popisem scény z nemocnice ve Lvově roku 1914. O dvě strany dál hrdina zvažuje, jestli nepříteli perforuje střeva bodákem. Naturalistický tak, až slabší žaludky kolabují, je Dalibor Vácha v novém románu Cestou stejně jako v předchozích dvou. Vrací se k první světové válce a československým legionářům, úvodní syrovostí však tentokrát trochu klame: ne že by Zborov líčil poeticky, ale víc píše o pocitech a vnitřních ztrátách dobrovolců.

Několik hrdinů sleduje od chvíle, kdy padnou do zajetí, přes vstup do legií až po tažení přes Rusko. Knihu rámují osudy vojáků Heřmana a Nouzy, oba s otevřeným koncem. Hodně poutavě črtá spisovatel vzestup a pád generála Radoly Gajdy, kterého čtenář poznává očima majora Marka. Ten prodělá vývoj od skepse přes obdiv ke Gajdovi až k další skepsi, již ale spojené s věrností. Románem se mihne i Josef Mašín, za protektorátu jeden ze Tří králů. Škoda, že z děje náhle zmizí.

Román začíná zběhnutím a zajetím Čechů, přes bitvu u Zborova graduje válkou s bolševiky a končí odjezdem z Vladivostoku a po cestě z Irkutska. V kapitolách nadepsaných místem děje a datem schází patos, snad až na Nouzova slova „Armádní sbor je skutečná rodina.“ Jako refrén se naopak vrací krutost. Ve scéně, kdy se dobrovolci hystericky chechtají po sebevražedném útoku u Tarnopole; ve chvíli, kdy voják s průstřelem nohy vytáhne z báglu ruční granát a položí se na něj; značně pak při popisech Murmansku, kde zajatí Češi stavěli dráhu a umírali přímo při práci. „Do skupiny pokládající koleje vjela lokomotiva, rozrazila nebožáky na všechny strany, část rozdrtila pod sebou, poté letěla po již položených pražcích bez kolejí a vpadla do bažiny, dvacet mužů zemřelo hned. Spousta chlapů doslova chcípla na malárii, choleru a milion dalších nemocí,“ líčí legionář Nouza.

Někdy se dostaví pocit, že Vácha (36), vítěz Ceny Knižního klubu za román Červenobílá, si v krajnostech libuje, viz popis, jak v polévce plavou stovky uvařených červíčků s černými hlavičkami. Jindy ale přivodí mráz z bratrovražedného boje jen dvěma prostými větami (s. 143), kdy k Heřmanovi zachroptí krajan/nepřítel „prosím“.

Zdroj: ČTK

Prachatický rodák Vácha obnažuje slabosti legionářů. Nouzovo kšeftaření, u jiných zase nahlodávané vlastenectví, třeba když v lágru ve Středním Rusku kdosi glosuje slova o TGM jako „pohádky o Masaříkovi“. Tragickou postavou je Žovinec, který způli zešílí. Nevesele se čtou řádky o rozvrácené kázni v ruské armádě; vlastní důstojníky zabíjeli vojáci až zvířecím způsobem. Tím víc potěší občasný humor: kapitolka, jak váleční mrzáci hráli parodii Hamleta, nebo příhoda s latrínou (ta má ale vlastně fatální důsledky).

Podobně jako v loňském románu Hranice 'pustil' autor do knihy lásku. Jen pro romantiku není místo. Když se rozvíjí vztah Heřmana k Eleně, která se přihlásí do ženského batalionu, zdá se neodvratné, jak válečné vzplanutí dopadne. „Sebrali nám ženské,“ pomyslí si Nouza poté, co se dostane z lágru: do té doby řešil jen co sehnat k jídlu a jak to schovat před zloději.

Ze tří Váchových románů je tento nejdelší, což ovšem ponoru do textu nepomáhá. Hlavně pasážím z lágru by prospělo krácení, místy se čtenář skoro ztrácí. A oproti Hranici přibylo překlepů.

Touhu číst nejvíc živí Heřman + Nouza. Jejich srdce, ač okoralá hrůzami, nezkameněla, a člověk jim prostě drží palce. Jinak je to zatím Váchova nejsmutnější kniha. Pro paměť dneška ale kniha pohříchu potřebná.

Dalibor Vácha: Cestou. 376 stran, Euromedia Group – Knižní klub, Praha, 2016, 314 korun.