Chcete-li se vrátit do dob, kdy mezi jevištěm a hledištěm neexistoval předěl a divadlo patřilo komediantům, jděte na Teátr Víti Marčíka. V jeho Labyrintu světa se určitě neztratíte, naopak zjistíte, že se fungování státu od 17. století, kdy Komenský své dílo napsal, zase tak moc nezměnilo.

Divadlo, které tvoří Víťa Marčík, vzdoruje jakémukoliv škatulkování – hraje pohádky, které oslovují i dospělé, využívá loutky i živé herce, mluví se v něm, zpívá i pohybuje, rekvizity a kulisy jsou adresné i symbolické. V představení se mísí divadelní text se spontánními glosami a kritikou Marčíka-režiséra adresovanou Marčíkovi-herci. Tyto vsuvky jsou pokaždé jiné, stejně jako publikum. Navíc se Teátr mnohem lépe vyjímá v nedivadelním prostoru, než na prknech velkých scén. Jeho hry si člověk musí najít, neboť tohle divadlo není možné spojovat s jedním místem. Pro recenzenta věru nelehký oříšek hodnotit dílo, které se vzpírá jednoduchému popisu a ještě k tomu se stále vyvíjí.

Takže – první věcí, o níž se dá napsat něco konkrétního, je text. Labyrint světa a ráj srdce knižně vyšel roku 1631, Komenský na něm však nadále pracoval a rozšiřoval ho. Téměř čtyři sta roků, které uplynuly od jeho vzniku, je ale znát – a to hlavně na jazyce. I to je možná důvod, proč je Labyrint každému známý již od školních škamen, ale vlastně ho téměř nikdo nečetl.

Silná a krásná slova

Marčík se této 'lingvistické' komplikace nezalekl, text upravil a zjednodušil, to podstatné ale zachoval – jazyk, který není skoupý na silná a krásná slova. Melodičnost a půvab češtiny jsou nejvíce patrné v písničkářských vložkách, kdy rytmiku slov zesiluje rychlý přednes a dynamická hra na kytaru.

V průběhu jedné hodiny – déle představení netrvá – tak před divákem ožívají Poutník, jeho dva průvodci, Všezvěd Všudybud a téměř rastafariánsky pojaté Mámení, král Šalamoun, královna Moudrost či vrtkavá Fortuna. Objeví se i školákům známé atributy, kterými Poutníka vybaví jeho průvodci – uzda, v tomto případě smyčka na krku, a brýle mámení, gigantická plastová věc, která při nasazení zastíní půlku obličeje a vyvolává záchvaty smíchu. Marčíkovou zásluhou se před divákem otevře dílo, k němuž by si kvůli nálepce povinné četby zřejmě vůbec nenašel cestu. A to i přesto, že Labyrint není ničím jiným, než silným příběhem o hledání podstaty světa a místa člověka v něm.

Scéna, nebo spíše prostor k hraní a pohrávání, zpočátku připomíná veliký letištní vozík, tolik je tu vyskládáno kufrů. Zavazadla však rozhodně nejsou prázdná – z jejich útrob se vynořují tváře postav i místa, kterými Poutník prochází. Co kufr, to jiný nápad – v jednom je pimprlové divadélko, v dalších psací stroj, papírové tváře filozofů či kašírované masky. Vše korunuje klec s pořádným zámkem. Rychlost proměny jeviště je tak závratná, že ani není patrné, jak se věci přeskupují a z kterého kufru pocházejí.

Co říci k herectví jediné postavy na scéně ? V podstatě nic – nedá se totiž charakterizovat, musí se zažít. Marčík není školený herec, což je dobře, protože jinak by do hraní nedal tolik upřímnosti a energie. Žádný popis ani fotografie nedokáže zachytit kouzlo jeho osobnosti, které zastíní i chyby v přednesu či popletený text, donutí diváka zbavit se studu a opravdu se poddat zázraku divadla – někdy ostatně toto „poddání se“ dostane podobu přímé spolupráce.

Gejzír nápadů

Marčík prostě strhne svou opravdovostí, gejzírem nápadů, palbou slov, spontánními vtipy i schopností proměny a okamžitého splynutí s postavou. K tomu všemu zazpívá, zahraje na kytaru, promluví do mikrofonu nebo něco pustí – klasiku, Pink Floyd či Neila Younga. A mnohé potěší přesvědčením, že i ty nejdůležitější a nejtěžší věci v životě je možné vnímat s humorem a lehkostí.

Nenechte si představení ujít, i když nejspíš uvidíte úplně jiné divadlo než já. I v Marčíkově pojetí si sice Labyrint světa uchovává některé slepé uličky, které komplikují orientaci, obzvlášť na hradě královny světa, Moudrosti, je lehké se ztratit. Jistotu srdce, které je mírou všech věcí a hlubinou bezpečnosti, ale nakonec najde každý. Porce energie, herecké opravdovosti a laskavého humoru, které Víťa Marčík do hry dává, za tohle malé ztracení určitě stojí. Navíc – kdy se vám příště podaří dostat se k herci na dotek a ovlivnit výsledek představení, že?

Hodnocení Deníku: 80%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička