Kdo navštívil velikonoční koncert Jihočeské komorní filharmonie dirigovaný Jaroslavem Krčkem, potěšil se nejen krásným hudebním zážitkem, ale mohl naladit svého ducha vskutku svátečně. Koncert se tentokrát nekonal v kostele, což při návratu zimního počasí bylo vstřícným gestem pro muzikanty i diváky, nýbrž v síni Otakara Jeremiáše. Nabídl nahlédnutí do tří rozdílných duchovních děl barokní éry.
Večer otevírala předehra, čtyři árie a duet z Händelova oratoria Mesiáš, první polovinu završil výběr z nesmrtelného Stabat Mater Giovanni Battisty Pergolesiho. Druhá část koncertu byla věnována provedení ryze českého duchovního díla Loutny české Adama Michny z Otradovic, které tvoří 13 písní na téma mystického sňatku duše 
s Kristem.

Komorně laděný večer poskytl prostor především třem sólovým zpěvákům: sopranistce Anně Hlavenkové, mezzosopranistce Editě Adlerové a barytonistovi Karlu Jakubů. Dvou náročných Händlových árií se Anna Hlavenková zhostila s vysokou profesionální bravurou. Její zkušenosti s barokním repertoárem a vynikající nahrávky s nejlepšími českými barokními ansámbly jsou dokladem, že se v tomto hudebním stylu cítí „jako doma". Bylo potěšením naslouchat perfektnímu frázování, jemným dynamickým odstínům a především přirozenému projevu zpěvačky, která umí svým hlasem jímavě promlouvat.

Edita Adlerová nejprve představila svůj příjemný temněji laděný mezzosoprán 
v Händlově árii, kdy celkově jemnější substance jejího hlasu vynikla zejména v nižších 
a středních dynamických polohách. Jeho kvality a krásnou barvu pak mohli posluchači naplno ocenit v Pergolesiho Stabat Mater, kdy nádherně doplňoval lyrický soprán Anny Hlavenkové.

Bach jako přídavek

Baryton Karla Jakubů se po úvodní tenorové Händlově árii, ve které zněl křehce, subtilněji a v nejvyšší poloze opatrněji, naplno rozezvučel 
v druhé části večera. Poloha Michnových písní byla zpěvákovi bližší a ten zde předvedl, že disponuje zdravým plným zvučným hlasem, v celém rozsahu kompaktně znějícím. Projev Karla Jakubů se vyznačoval klenutými frázemi a přesnou srozumitelnou dikcí, za kterou budiž pochváleny i obě sólistky. Zejména v díle Adama Michny byla tato srozumitelnost, 
u mnoha zpěváků ne zas tak častá, poctou hlubokým duchovním veršům písní Loutny české.

Smyčcový ansámbl Jihočeské komorní filharmonie pod vedením Jaroslava Krčka hrál stylově čistě, propracovaným čitelným frázováním a pohotovostí ve střídání dynamických momentů byl aktivním partnerem sólistů. Nesnažil se hrát striktně barokním způsobem, ale perfektní pulsací basové a violové sekce, intonační čistotou a zpěvností houslí, střídmou prací s vibratem 
a v neposlední řadě vnitřně velmi soustředěným výkonem dal vyznít všem třem dílům v jejich nejlepším světle. Zvláštní zmínku si zaslouží výkon continua, které v podání Lilie Červené a Jiřího Šlechty tvořilo kompaktní základ celého hudebního proudu. Z dechových nástrojů se v Händelově ouvertuře čistým zvukem zaskvěly také oba hoboje a Michnovu Loutnu obohatily navíc dvě flétny a trubka.

Posluchači ocenili vřelým potleskem vnitřní zaujatost všech hudebníků, která večeru propůjčila onu sváteční atmosféru, a odešli spokojeni až po přídavku Bachova chorálu. Škoda jen, že si krásný čtvrteční koncert nechali mnozí ujít, sál byl plný ze slabých dvou třetin. V sousedních zemích by byl takový koncert zaplněn posluchači do posledního místa.

MICHAELA VYORALOVÁ
Autorka je hudební publicistka

Hodnocení Deníku: 90%