Publikum se také znovu přesvědčilo o solidní úrovni orchestru a hlavně o kvalitách jeho uměleckého vedoucího Jana Talicha.

Koncert ke 130. výročí narození věhlasného dirigenta Václava Talicha zahájil krátkým proslovem jeho prasynovec, jenž po celý večer dirigoval. Plnému sálu Jeremiášovy síně slíbil nejenom českou klasiku v podobě děl Josefa Suka a Antonína Dvořáka, ale také bonus. Jím měla být dvě díla se sólovým partem v podání dvanáctiletého houslisty švédského původu Daniela Lozakovitje. Označit vystoupení „zázračného" dítěte jako atrakci navíc by ovšem bylo při zpětném pohledu nepatřičné. Jeho Vivaldi i Saint-Saëns zapůsobili podobně silně jako čeští mistři.

Víc než atrakce byl Daniel Lozakovitj (12), který hrál s Jihočeskou komorní filharmonií. Jeho Vivaldi i Saint-Saëns zapůsobili podobně silně jako čeští mistři.

Večer zahájila první část Sukovy suity ze scénického díla Radúz a Mahulena s názvem Pohádka. Její zařazení nebylo vůbec náhodné, stejně jako v případě finálního Dvořáka šlo o typický talichovský repertoár. Pohádkové dílo vyznělo dobře – sólové housle, hrající půvabnou melodii, nestrhávaly svým střídmějším výrazem takovou pozornost, přesto na pozadí velkého orchestru 
s harfou dostatečně vynikaly. Skladbě to docela slušelo. Těleso hrálo všemi barvami, a to 
i v dynamicky vypjatých místech. Po skončení desetiminutové Pohádky už posluchači zvědavě vyhlíželi příchod malého velkého houslisty.

Jedna z teorií moderní vědy nás učí, že v podstatě neexistují lidé schopní a méně schopní, inteligentní a méně inteligentní. Že jsme si zkrátka všichni rovni, pouze s tím, že někdo se učí rychleji a někdo pomaleji. Rozdíl mezi prvním a posledním tak nevyplývá z míry často abstraktně chápaného talentu či geniality, nýbrž jednoduše 
z rychlosti učení. Něco na tom asi je. Nutně ale potom platí, že k tomu, co se Lozakovitj 
na housle naučil za pouhých 
a neuvěřitelných šest let, by průměrně muzikální smrtelník potřeboval minimálně dvě století. Výborná technika, krásný tón, hudební cítění, umělecké pojetí, to vše vyniklo jak ve Vivaldiho Zimě 
z cyklu Čtvero ročních dob, tak, a snad především zde, 
v Saint-Saënsově technicky skotačivém opusu Rondo capriccioso.

Galakoncert Jihočeské komorní filharmonie pojmenovaný Pocta Václavu Talichovi.

Závěr měl grády

Houslista přitom ale pochopitelně nehrál jako dospělý. Jeho gesta byla méně rozmáchlá, pojetí méně silové, výraz tedy čistší, střízlivější, citové rozevlátosti zcela prostý. To však 
k baroknímu Vivaldimu nakonec sedělo lépe než kdejaká „dospělá" romantizující interpretace. Dokonce i přes to, že hra například někde nedosahovala patřičně „burácejícího" forte. Malý sólista byl očima přilepen na dirigenta jako zapálený žák na svého učitele – příměr platí tím víc, že Talich houslistu v minulosti skutečně učil – který mu tu a tam docela legračně od boku levačkou „vyčaroval" nějaký ten nástup či jiný pokyn. Potlesk byl velký a zasloužený – fakt, že šlo o dětského umělce, byl tentokrát 
v pozadí.

Hodnocení: 80%

Druhá část večera byla věnována Dvořákově Novosvětské symfonii, která se i v interpretaci menší komorní filharmonie v relativně stísněném prostoru síně ukázala být dílem velkým. Žádný prostý, 
naivní, lidový Dvořák. Kdepak! Závěrečná věta měla „grády". Orchestr mohutně zněl a Talich krotil v některých místech až příliš ukřičené a ne vždy úplně dokonale souznějící žestě. Výkon se líbil, a to nejenom v symfonii, ale během celého večera. Poněkud vlažný závěrečný potlesk byl možná pouhým zdáním po předcházející zvukové vřavě.

AUTOR: JAN BLÜML