V knize Genesis se píše, že Bůh šest dnů tvořil svět, sedmého dne odpočíval. Na otázku, co se dělo poté, když svůj úděl převzal člověk do vlastních rukou, se pokusilo nalézt odpověď Divadlo Continuo. Nastal večer, nastalo jitro, vznikl Den osmý. A již zkraje je nutné říci, že konání člověka není na rozdíl od díla božího vůbec dobré – jako by divadelníci hrou otevřeli Pandořinu skříňku lidské zloby a krutosti a zapomněli vpustit do světa naději a dobro.

V Bibli se píše, že na počátku všeho bylo slovo. I ve Dnu osmém je slovo nesmírně důležité, vyprávění patří k základu představení, což je oproti dřívějším inscenacím Continua dost výrazná změna. Vedle rytmizované češtiny je významně slyšet angličtina, která má v přednesech Alessandra La Rocca a Mariany Tucci velmi akcentovanou a občas ne zcela srozumitelnou podobu. Tu a tam navíc problesknou i románské jazyky. Pro některé diváky může být toto střídání jazyků nejspíš poněkud obtížné a snad občas zapříčiní i nesprávné chápání významu jednotlivých příběhů. Ačkoliv paralela se zmatením jazyků, k němuž došlo při stavbě babylonské věže, se vzhledem k inspiraci díla tak trochu sama nabízí, ve výsledku působí využití více jazyků spíše kontraproduktivně.

Divadlo Continuo a jeho představení s názvem Den osmý.Přestože sám název i počáteční konstrukce vyprávění asociují v prvé řadě Bibli, příběhy mají svůj základ v textech staršího data – v mýtech starověkých Sumerů, Babyloňanů, Chetitů, Akkadů, Ugaritů či Izraelců. Na scéně jsou paralelně rozplétány tří základní příběhy: o králi Keretovi a jeho touze po zachování rodu, o bohyni Inanně, která sestoupila kvůli záchraně svého milého Damuziho do podsvětí a vytrpěla pro něj mnoho bolesti, a o otci a jeho dvou hříšných synech. Prolínání dějů a jejich částečné odlišení použitým jazykem bylo nejspíše záměrem – tvůrci tak snad chtěli poukázat na skutečnost, že lidé a jejich motivace k činu jsou si i přes veškerou vnější odlišnost velmi podobní. Continuo vypráví nikoliv o jedinci, ale o lidském údělu, charakteru a chtění. Přechody mezi jednotlivými příběhy ale mnohdy nejsou zcela zřetelné a je velmi snadné začít pochybovat o tom, jakáže zápletka se v danou chvíli na jevišti rozplétá.

Pohrávání si s diváky, s jejich podvědomým porozuměním, jehož základem je znalost kolektivně sdílených symbolů, metafor a stereotypů, patří 
k tradičním prostředkům Continua. Ve Dnu osmém se důraz klade na uvědomění, že naše kultura, založená na Bibli a antickém dědictví, a jí využívané archetypální postavy a vztahy mají mnohem hlubší historii a širší indoevropský základ. Představení tím v sobě nese velmi zajímavé sdělení, které je dnes ještě aktuálnější.

Divadlo Continuo a jeho představení s názvem Den osmý.Ačkoliv Divadlo Continuo 
v nezvyklé míře využilo slov, nepotlačilo ani své tradiční atributy – jsou zde výrazná rytmizace, expresivita pohybu, důmyslné svícení a dokonalá práce s loutkami, které ožívají viditelným, ale nikoliv rušivým spojením s člověkem. Herci, oblečeni v černých volných kalhotách, vyvolávají dojem jisté náboženské obřadnosti, loutky z hrubě opracovaného dřeva naopak odkazují k přírodě a jejím zákonitostem. Výsledný obraz, který během zhruba hodinového představení vzniká, v sobě má hodně syrovosti, smutku, ale i krásy.

Den osmý je oproti předcházejícím inscenacím srozumitelnější, a tím divácky přístupnější, ačkoliv i v tomto díle je možné najít mnoho vrstev, které vystoupí až při důkladném přemýšlení o viděném a slyšeném. Snadnější přijetí však poněkud komplikuje prolínání jazyků i příběhů, které požaduje od diváka vysokou míru pozornosti 
a alespoň základní znalost angličtiny. Continuo není a nikdy nebude jednoduché.

Hodnocení Deníku: 80%



JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička