Chtělo by se vám číst knížku, o které víte předem, jak dopadne? Kde konec je jasný, záleží však na tom, jak k němu dospějeme? Přiznám se, že prozaická prvotina Do tmy Anny Bolavé (*1981, vlastním jménem Bohumila Adamová), někdejší literární vědkyně, kterou jsem poznal před několika lety jako zajímavou básnířku, ve mně potřebnou dávku zvědavosti probudit dovedla. Přes to, že jsem tušil, že to bude „ženské čtení“.

Bolavá, nominovaná za tuto knihu na cenu Magnesia Litera, sleduje postupné umírání Anny Bartákové, ženy, jak se dnes říká, v nejlepších letech. Umírání natolik bolestivé a nevyhnutelné jako příchod každého následujícího dne. Bylinkářství, jemuž se hlavní postava – ne, opravdu není možné říci „hrdinka“ – knihy věnuje, dovoluje mnoho metafor. Sám začátek knihy, kdy pomyslně poklekáme před lípou, ovšem provázenou jak zlověstným bzukotem, tak všudypřítomnými černými broučky, je sice málem kýčovitý, navíc doprovázený vzpomínkami a „sněním za bílého dne“, ale příběh už nejsme schopni opustit. Těžko přitom říci, je-li to onen zvláštní „sběrový“ rytmus, nebo sama vášeň ve sbírání bylin, co nás nutí při textu zůstat a číst ho bezděky právě tak, jak je vyprávěn: vířivě, bez oddechu.

Román Do tmy, který napsala Anna Bolavá, je nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii próza.Podivný neklid, který snad snese srovnání s románem Zvlčení Antonína Bajaji nebo s prózami polské literární ikony současnosti Olgy Tokarczukové, ostře kontrastuje s přímou a velmi jednoduchou linií vyprávění. Bartáková je postavou, již opřádá jemné předivo statujících okolních osudů. Moderní víla trpí blíže neurčenou nemocí, kterou je však možné ztotožnit se životem, postavená zčásti i sama sebou mimo společnost, a tak mnohem životnější a přijatelnější pro stále izolovanějšího soudobého čtenáře. Přes svou tělesnou slabost na sebe strhává naši pozornost a postupně získává, vlastně proti jeho vůli, čtenářovy sympatie. Tím na sebe bere roli pokračovatelky v tradici sahající až
k bájnému Gilgamešovi.

Proti všemu již řečenému nejde o prózu, kterou by bylo možné jednoduše zařadit do proudu ovlivněného magickým realismem. Anna Bolavá nejde stejnou cestou jako její vrstevnice Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních. Její postava nikdy nenabývá rozměrů hrdinek Tučkové, zůstává, chce zůstat nenápadnou, ruší ji klapot vlastních podpatků. Celé vyprávění sledujeme její zdařilou snahu o uchování vlastní identity, ač je vždy znovu odhodlána ke smíru, nechce přitom ztratit sebe. Na druhé straně, nebo lépe řečeno v prvním plánu by však také Tučková mohla svým psaním patřit k rodokmenu prozaické prvotiny Anny Bolavé, ovšem moderní ani postmoderní čarodějnici nehledejme. Shoda bude v tom, že jde o ženský pohled na ženu-postavu.

Spisovatelka dokáže vyvolat až nadšení, s jakou erudicí a smyslem pro detail popisuje Vodňany, především jejich nejpůvabnější části. Místa, vesměs nejmenovaná – severní předměstí na Písecké, břehy mlýnského náhonu, mlýn, tj. Vodňanské Benátky, ale i přesně určená – Sokolská louka, Buben, řeka. Na ulicích se občas mihnou již pozapomenuté figurky. Obraz výkupny zprostředkovává návrat do časů Hrabalových pábitelů na našem rynku.
Zdroj: Zpravodaj města Vodňany

Anna Bartáková, snad jakýsi jungovský stín autorky, je energická navzdory své vzrůstající tělesné slabosti, citlivá navzdory skrývané a velmi pečlivě, na lékárnických vahách odměřované citovosti, vnímavá navzdory zaslepené a oslepující (a to i čtenáře!) vášni a zahleděnosti do sbírání bylin. Žena provázená mnoha zvláštními charismaty, legendární bytost, u níž vůbec nesejde na tom, jak vypadá, s kým se stýká, dokonce ani na tom, kým ve skutečnosti je. Stačí totiž, že „vůbec je“.

Bartáková, jak napsala ve své recenzi Zuzana Kultánová, je typ hrdinky, kterou máte problém brát vážně. S tím se dá, po jistém ale, souhlasit. Bartáková totiž skutečně není žádný seriózní archetyp, typický hrdina nebo nositelka nějakého obecného -ismu. Její naprosto subjektivní posedlost a umanutost sběrem však na druhé straně promlouvá k našim vlastním posedlostem a vyšinutím, kterými a skrze které nahlížíme svět kolem sebe. Bartáková v rytmu vlastního dechu spěje ke konci. A co je tím koncem, to nechává na nás, postmoderních atomech.

Anna Bolavá: Do tmy. 232 stran, Odeon, Praha, 2015, 259 Kč.

Hodnocení Deníku: 100%







TOMÁŠ VEBER
Autor je učitel