Dávno pryč jsou doby, kdy byla opereta soudci dobrého vkusu zatracována pro svoji lehkomyslnost, lidovost a zábavný charakter. Dnes patří velká díla žánru k vážené klasice divadelního repertoáru a jejich melodie poutají pozornost širokého, často vážnohudebního publika. Dokladem byl i plný sál Metropolu při premiéře komponovaného pořadu Rendez-vous s paní Operetou Jihočeského divadla. Přestože obecenstvo nadšeně tleskalo, pásmo největších operetních hitů nebylo jako celek po umělecké ani technické stránce zcela dotažené a drobný odklad premiéry by mu rozhodně neuškodil.

Koncert zahájil orchestrální evergreen z dílny Oskara Nedbala – předehra k operetě Vinobraní. Kus, v němž se publiku představil dirigent Martin Peschík, odstartoval první a z hlediska celkového uměleckého hodnocení nutno říci slabší část představení věnovanou českým autorům. Za instrumentální předehrou následovaly skladby Frimla, Nedbala, Piskáčka, Beneše a Stelibského.

K pěkným momentům první poloviny patřila čísla z operety Na tý louce zelený Járy Beneše. Šlo o duet Já bych chtěl mít tvé foto v podání Romany Strnadové a Aleše Voráčka a píseň Venoušku, Venoušku, interpretovanou Otakarem Novákem. Zmínění zpěváci si počínali dobře jak po pěvecké, tak po pohybové a výrazové stránce – zvláště Novák publikum zdatně bavil. Stejně tak je třeba pochválit Strnadovou, jejíž svůdný hlas měkkého témbru melodiím lehkonohého žánru padne jako ulitý. Zapomenout nelze ani na Dagmar Volfovou a její velmi pěknou interpretaci písně Josefa Stelibského Nemám nic než to, co mám.

Indiánská píseň lásky - zklamání

Zklamáním byla potom technicky nezvládnutá Indiánská píseň lásky z Frimlovy Rose Marie v podání Ivy Hošpesové a Aleše Voráčka. Ne zcela přesvědčivě působil také duet Blondýnky sladké z Nedbalovy Polské krve, v němž nepřirozeně kontrastoval supersilný operní hlas Miroslavy Veselé s nepoměrně méně zvučným a civilním zpěvem Miloslava Veselého.

Umělecký dojem v druhé polovině koncertu vzrostl, a to z více důvodů. Tím hlavním bylo zařazení několika opravdu silných hudebních čísel, například píseň Su-Čonga z Lehárovy Země úsměvů, kterou přednesl Josef Moravec. Zpěvákův silný, pevný hlas stejně jako perfektní výraz i artikulace ve spojení s 'velkou' Lehárovou melodií diváky poprvé probudily k bouřlivějšímu potlesku. Fakt, že árie zazněla hned zkraje druhé části, dynamice koncertu nakonec prospěl, i když šlo o ideální finálový kus.

Velké ovace po právu sklidil také výborný Aleš Voráček v písni Tassila Joj, cigán z operety Emmericha Kálmána Hraběnka Marica, kterého doprovodilo kvarteto tanečníků. Právě taneční složka byla velkým plusem druhé poloviny. Ačkoliv na pódiu pro baletní akci mnoho místa nezbývalo, skromné, ale působivé a půvabné choreografie nesmírně oživily komponovaný pořad, někdy snad až příliš zatěžkaný mluveným slovem o životech a dílech skladatelů.  

Povídání bylo až příliš

Ne, že by se myšlenka vzdělávacího pořadu vůbec neosvědčila, ale po dvou hodinách mohlo posluchače přeci jenom napadnout, jestli toho povídání není až příliš (třeba během delšího rozhovoru s Josefem Průdkem) a zdali by koncert neměl větší švih, pokud by chytlavá hudební čísla následovala bezprostředně za sebou. Doprovodné informace a zajímavosti mohly být nakonec, tak jak tomu bývá zvykem, uvedeny v programu, o který byli ale návštěvníci operetního rendez-vous ochuzeni (nepočítám leták slabé informační hodnoty, který diváci obdrželi u vstupu). Absenci programu lze chápat v případě koncertu tohoto typu nejenom jako věc zcela nestandardní a neprofesionální, ale zároveň jako projev neúcty vůči samotným vystupujícím, jejichž jména vychrlila konferenciérka během závěrečného víru přídavků.

Hodnocení Deníku: 60%


JAN BLÜML
Autor je muzikolog