Neobyčejně širokou stylovou škálu přinesl 
19. ledna koncert 
z cyklu Inter arma silent musae Jihočeské komorní filharmonie (JKF). Zástupcem éry 
1. světové války bylo Pět kusů pro orchestr A. Weberna z roku 1913, oblouk večera však sahal od Mozarta až k Petru Ebenovi. Přes zdání roztříštěnosti byl program vystavěn velmi promyšleně, posluchačům navíc 
v orientaci pomáhal komentář dirigenta Jana Talicha.

Velmi oceňuji odvahu zařadit na začátek dvě vynikající, hudebním jazykem naprosto rozdílné skladby 20. století. Pražské nokturno Petra Ebena je hluboká symfonická věta 
s mozartovskou tematikou, 
v níž se autor nesnaží evokovat radostnou polohu Mozartovy hudby, ale medituje nad bolestnou prázdnotou v srdci, 
o níž se Mozart zmiňuje v jednom dopisu. Díky introvertní neproniknutelnosti a souzvukové příkrosti je Nokturno jednou z posluchačsky nejnáročnějších Ebenových skladeb 
a publikum ho přijalo vlažně. Na vině nebyla interpretace: orchestr byl skvěle připraven 
a provedení se zdařilo včetně tektonické výstavby. Spíše se ukázala nutnost diváky k poslechu takových skladeb trpělivě vychovávat.

S podobnými rozpaky se setkalo i dílo Antona Weberna, přestože jej autor i interpreti vybrousili do nejmenších zvukových detailů. Důsledné užívání dodekafonie brání této hudbě 
v bezprostřední odezvě již sto let, avšak Webernova maximální úspornost, projevující se i v minutáži, činí z jeho děl skvělou průpravu k aktivnímu (bdělému) poslechu. Ke změně hudební informace tu totiž dochází doslova s každou notou. Zařazení Pěti kusů vnímám jako výborný didaktický tah JKF a přál bych si, aby ji úsměšky některých posluchačů neodradily.

Dirigent Jihočeské komorní filharmonie Jan Talich.

Mozartovu Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, který provedl francouzský hornista André Cazalet, by 
v sólovém partu slušela větší elegance frází a měkčí témbr – skladba vyzněla poněkud syrově. Vkusně doprovázející orchestr se v častých nesouhrách třetí věty usvědčil z nedostatku přípravy a koncentrace.

Posluchačsky velmi přístupnou druhou část večera, sestavenou z děl francouzského pozdního romantismu, otevřela půvabná variační Pavana Gabriela Faurého a Saint-Saënsova Romance pro lesní roh. Závěr patřil jednomu 
z úhelných kamenů světové hudby, náladotvorné Předehře k Faunovu odpoledni Clauda Debussyho. JKF sice nedokázala vyvolat onen beztížný dojem, který skladba získá osvobozením od taktových čar a metrických schémat, ale opojné flétnové sólo a dobře odstíněné orchestrální barvy publikum zasáhly a navodily atmosféru omamného přeludu.

Hodnocení 80%

Koncert s výrazným romantickým nábojem připravila JKF 19. listopadu. Za řízení Stanislava Vavřínka zazněly tři skladby, které spojovala velká imaginativní síla, s jakou mimohudební (básnickou či přírodní) inspiraci přetvářejí do řeči tónů. Ačkoliv jediným dílem, které vročením a hudebním jazykem přímo reprezentuje epochu romantismu, byla Skotská symfonie, i skladby první půle se rozezněly lyrickou vroucností, zřetelně evokující romantické skladebné postupy.

První z nich byla elegická píseň Il Tramonto (Západ slunce) Ottorina Respighiho, zhudebňující italský překlad mystické básně P. B. Shelleyho o tragickém osudu milenců. Sólový part zpíval barytonista Pavol Remenár, pěvec s měkkým hlasovým fondem. Respighi je znám především jako autor oslnivých, brilantně instrumentovaných orchestrálních skladeb a jeden z prvních novodobých propagátorů renesanční a barokní hudby. 
V písni Il Tramonto ale jeho neostylová poloha zcela ustupuje vášnivým, expresivním tónům smyčcového orchestru a zjitřené citovosti vokální linky. Remenár ve skladbě uplatnil bohatý výrazový i dynamický rejstřík; některým frázím však chyběla významová pointa 
a nadužívání ztišeného hlasu (sotto voce) poněkud oslabilo hudební vrcholy. V orchestru mi vadila absence výraznější agogiky (přechodné odstupňování tempa – pozn. red.) a příliš patrná orientace na čtyřdobé schéma, která skladbě znemožňovala rozlít se v široký proud emocí.

Barytonista Pavol Remenár.

Druhým číslem programu byly Kladské písně a balady Luboše Sluky z roku 1985, které JKF provedla za přítomnosti autora, v nové instrumentaci původně klavírního doprovodu. Zpíval opět Pavol Remenár. Tentokrát již jeho romanticky vláčný projev působil místy stereotypně, jistě také vinou malých kompozičních kontrastů mezi písněmi, kterým hutná orchestrální sazba s dominantní úlohou smyčců a neustále se opakujícími barevnými kombinacemi spíše ublížila. Barevná i tempová jednostrunnost, posílená sousedstvím se skladbou předešlou, poznamenala první půli dojmem jakési unylosti. Přes tyto výhrady patří Luboš Sluka 
k osobnostem české hudby 
a sklidil uznalý potlesk.

Druhou část večera vyplnila III. symfonie a moll Skotská od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Na jejím počátku stál autorův pobyt v Edinburghu a okouzlení tamním hradem. Skladba pak krystalizovala dlouhých 13 let a ve vývoji symfonické tvorby 19. století má velký význam. Stanislav Vavřínek inspiroval filharmonii k vášnivému výrazu, skvěle vyšla i slavná violoncellová kantiléna před reprízou 1. věty a scéna bouře. Škoda několika případů nesouhry mezi skupinami, kterých ale postupně ubývalo. Také s monumentální architekturou symfonie si orchestr poradil se ctí: Adagio připomenulo hrdinské zpěvy bardů a Allegro zaburácelo revolučním entuziasmem.

Hodnocení: 80%

MIKOLÁŠ TROUP
Autor je hudební skladatel