RECENZE: Pánbůh i Jágr. Nohavicův hudební guláš v Krumlově byl „silny“

Je v něm Darmoděj i ten chachar, co křičí Necpi se, vřede! Sebezpyt, když vyplouvá do Jeruzaléma, i hříčkař pějící o Arabovi, co mu šahá na babu. Jaromír Nohavica, který zazpíval 6. července v Českém Krumlově při Festivalu komorní hudby 32 písní a na podzim chystá novou desku, odehrál velmi dobrý dvouhodinový koncert. Duše romantické litují, že místo rozjímacích slov typu Anděla strážného zvolil na závěr popěvek Napil jsem se vody. Ale koncert to byl prostě spíš smutnobláznivý než milostný, víc sycený novějšími písničkami.

Tradičně v černé košili se ve vyprodané zámecké jízdárně objevil v 19.36. Po úvodní Zamávám popřál: „Uvelebte se a zapomeňte na vše, co je za zdmi této jízdárny.“ To se dařilo, s výjimkou písní, v nichž glosuje věci domácí a světové. Úsměvně v novince Černá jama o chlápkovi, který si koupí cyankáli, aby všechny baby zaplakaly, a v níž se mihnou narážky na metanolovou aféru i tragédii ve Studénce. Pietu pro oběti z Bruselu a Paříže vetkal do akordeonu host Robert Kuśmierski instrumentálně podaným pařížským valčíkem. „Paříž je naše, nenechejme si ji vzít,“ řekl písničkář. Potřetí – a zábavně – sáhl Nohavica za zdi jízdárny, když na melodii z filmu Muž a žena zpíval: Arab mi šahá na babu/ já mu snad oči vydlabu/ zabiju toho barabu/ ze Sýrie. K tomu je mistrem zkratky, viz začátek jiné novinky Svět není jako dřív/ Pánbůh ztratil vliv.

Téma načal již Jeruzalém podkreslený pianem (Písničku v cizí řeči/ tu si nepořídíš), který uvedl takto: „V našem světě, trochu rozbitém, je třeba opakovat i věci zdánlivě banální (…) Udržet si pocit, že žiju v pěkné zemi, abychom věděli, kde je naše doma a kdo je naše doma.“

„V E dur, čtyři křížky, to zvládnete!“

Jinak to byl ovšem ten milovaný Jarek s náručí písní srdcebolavých i obveselujících. Mluveným slovem šetřil, což jen mocnilo dojem. Koncert skvěle rozjel Těšínskou, aby hned přepóloval rozvášněnou náladu do zahloubané při Darmodějovi, jemuž dodával další smuténky akordeon. A znovu ostrý střih: Nejdřív Já chci poezii, střih, po ní Mobil (Miláčku, já vím, že jsem zlobil, ale prosím tě, zvedni ten mobil (…) Miláčku, já vím, že jsem ulít, ale nenech mě tady tak bulit.).

Jeden z vrcholů měl pořadové číslo devět – Danse macabre, JN jen jako černá silueta, po posledních tónech zhasla světla. A zase: po ní zvesela Jdou po mně, jdou, okamžitě, bez zbytečných řečí. Poprvé sál zabouřil po pakárně U Příbora. „Nemusíte zpívat, ale je jasné, že vás vidím a budu vás sledovat. V E dur, čtyři křížky, to zvládnete!“ A v Kozlovi vyhecoval publikum tak, že to ještě asi jízdárna nezažila: sborové „Mečel mek, mek…“

Píseň Amerika načal flétnou, několikrát vzal baskytaru. Najazzlou Moje milá, dej mi ještě šanci odpichovaly bicí (Pavel Plánka), a i když v nich zpěv párkrát zanikal, holky v hledišti se na konci shovívavě usmívaly slovům „Jsem lepší“. Basoval rovněž v písni Do dne a do roka, oproti verzi z alba Ikarus hodně zrychlené.

Zdroj: Petr Zikmund

To byla hlavní změna: trio s nástroji kytara, klavír, akordeony a bicí plus perkuse znělo jako nabušená kapela. Třeba song Ostravo: dvě harmoniky a Plánka skákající do výšky s velkým bubnem = ohlas jistý. Ještě větší show si bubeník schoval do Petěrburgu s druhou slokou v polštině. Mezizpěv odchraptěl Plánka tak půvabně, že se diváci roztleskali. Další vrchol.

K slzám smíchu přivedl Nohavica posluchačstvo milostnou písní o hokeji. „Holky, moc se nesmějte, ona je i erotická a navíc dvojsmyslná.“ Slova Už v tom lásko, bruslím/ smutný jsem jak muslim… Jsem v lůžku jako bagr/ celej Jarda Jágr… další perla z rodu Ladovské zimy.

Stejně tak zůstává Nohavica tím, který opřený o kolena poslouchá její slova o naději. Polohy jemné nachází přesně. V Tak mě tu máš, jako šansoniér bez kytary ve Zbloudilém korábu nebo ve vyznání Nebe je tu, kdy Robert Kuśmierski dojímal jako pouliční hráči, kteří mačkají fňuknu na kolonádě v Lindau u Bodamského jezera. Do jiné novinky nasázel Nohavica naléhavosti tolik, že po ní prohlásil: „Zpátky od hip hopových depresí.“

Co chvíli si sál broukal s ním. Při Svatební hou, hou, hou, při Zatanči a ve finále. Jakmile dozněla Dokud se zpívá, jízdárna vstala a zůstala stát na tři ze čtyř přídavků. Hlídač krav, poté velechorál v Až to se mnu sekne, kdy se přidal i zvukař, a místo rytmičáku sborový potlesk v Jiné to nebude. „Nevěřte každému blbcovi a opatrujte se,“ loučil se. Marně. A tak se vrátil s kravinkou, že na žízeň je gruziňák, zpívanou na melodii Beethovenovy Elišky. Až v 21.39 poslal pusu do hlediště a zmizel.

Zamilovaným možná scházelo víc písní, co sdrce rozbuší, jako Košilka nebo Zatímco se koupeš. Třeba jim je zahraje 5. srpna v Písku, když povane vítr stříbrný. Jinak má ale splněno: hudební gulaš byl silny a baby (občas) smutne.