První republika. Tehdy – alespoň podle filmů – byli muži galantní, ženy elegantní a život zábavný. Zpívaly se šlágry, tančil se Lindy Hop, chodilo se do biografu, všude se hovořilo slušně či v roztomilém slangu a študáci prováděli pouze zábavná a milá alotria. Okouzlující představa? Vzhůru za ní do divadla!

Veselé příběhy septimánů 
a jejich kantorů, které vzešly 
z pera středoškolského profesora, spisovatele a trampa Jaroslava Žáka, zná téměř každý z filmu Martina Friče. Některé postavy a slovní obraty se dokonce staly samy o sobě legendou. Proč se do něčeho takového tedy vůbec znovu pouštět na divadle, z toho přece musí nutně vzejít fiasko,  napadne jistě nejednoho skeptického  návštěvníka inscenace Jihočeského divadla.

Režisér Mikoláš Tyc se však ničeho nezalekl a dokázal tento handicap – notorickou známost děje i postav – využít 
s bravurou ve svůj prospěch. Při inscenační úpravě s dramaturgyní Kristýnou Čepkovou rezignovali na klasicky vyprávěný příběh a vytvořili sled dějově volně provázaných zábavných výstupů, během nichž se na scéně vystřídá téměř celý činoherní soubor. Za osmičlenný tým kantorů nastupuje třeba Martin Hruška, který coby češtinář Kolísko vzývá „mušku jenom zlatou", Ondřej Veselý alias záludný profesor Lejsal častuje studenty řízným povelem „Zalez!" a Jaroslava Červinková je v roli sucharské dějepisářky rozčarovaná z neznalosti bitvy u Aigospotamoi.

Čuřil i Krhounek

Tým studentů má rovněž osm členů a nechybí v něm správný kluk Jindra Benetka (Jan Hušek), repetent Čuřil (Ondřej Volejník) nebo energická žába Anda Pařízková (Taťána Kupcová). Určitou perličkou v obsazení je pak žák Tonda Holous, footbalový idiot v pumpkách, kterého si s gustem střihl Roman Nevěčný. Většina scének a dialogů je sice známá z filmu, divák se ale i tak královsky pobaví a může se dozvědět i mnoho nového – třeba o legendárním žáku Krhounkovi (Tomáš Drápela). Jeho namlouvací scéna s tichým děvčátkem Martou Novákovou (Lenka Krčková) ostatně patří k nejvtipnějším.

Jednotlivé výstupy oddělují řízně zahrané a zazpívané šlágry. Vše na živo, podotýkám. Swingový orchestr Blue Star Václava Marka totiž po celé představení trůní nad jevištěm a doprovází rozverně zpívající herce. Během těchto hudebních prostřihů se na scéně ještě i tančí (nechybí ani profesorské girls), a to se záviděníhodným zápalem a prvorepublikovou grácií. Aby taky ne – na choreografii Karolíny Hejnové se podíleli i Anna Hůlková, Barbora Hřebačková a Jan Kabelka z pražských Swing Busters.

Vše, co se na jevišti děje, zkrátka připomíná kabarety a revue, které hýbaly Prahou i jinými městy v meziválečné době. A aby byla iluze holdu první republice ještě dokonalejší, scéna (Karel Čapek) i kostýmy (Aneta Grňáková) vypadají jako vystřižené ze starých fotek, vyvedených v sépiových tónech. Pro žádné pestré barvy tu prostě není místo. Mimochodem, hlavním geometrickým tvarem, použitým na kulisách, je cosi na způsob  kosodélníku. Tento tvar působí nejen dynamicky, ale malinké jeviště divadla navíc i zajímavě opticky protahuje a zvětšuje.

Čistá a svěží zábava

Nadšení a radost, s nimiž herci i hudebníci zaplavili scénu, během představení vcelku rychle přeskočí i na diváky. Po každém hudebním čísle tak následuje potlesk, často dokonce i pískot a pochvalné výkřiky. Takový var se v hledišti opravdu moc často nezažije. Režisér Tyc si navíc s diváky umí i správně pohrát – v jednu chvíli třeba nechá rozsvítit celý sál, pošle do něj herce a promění ve školní třídu celé divadlo. Diváci na balkoně si ale z tohoto žertíku bohužel  neužijí skoro nic a nezbývá jim, než si domýšlet.

Téměř s jistotou si dovolím tvrdit, že Škola základ života se stane hitem, který se divákům zalíbí a možná přivede do hlediště i ty, kteří se zatím divadlu vyhýbali. Dokáže totiž  nabídnout krystalicky čistou zábavu, svěží režijní nápady i špetku příjemné nostalgie po  starých, zašlých časech. Nezbývá tedy nic jiného, než Mikoláše Tyce a jeho partu za zvládnutí nelehkého předmětu hudební komedie klasifikovat stupněm výborně.

Hodnocení Deníku: 80%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička