Marien bezesporu patří mezi nejpopulárnější folkové kapely současnosti. Novým albem V půli cesty se poznenáhlu zařazují ke střední hudební generaci. Téměř výhradní autor a frontman Vít Troníček pokračuje v linii přehledně stavěných písní 
s převážně akustickým kytarovým doprovodem a bohatými vícehlasy.

Prostor mají, vedle Troníčkova lehce zamželého hlasu, 
i další zpěváci a samozřejmě Zdena Troníčková. Technicky dokonalé a barevně sladěné 
a pestré sbory (zj. díky výrazným tenorům Ivana Němce 
a Michala Patáka) jistě potěší i nejnáročnější posluchače tohoto žánru. Aranžmá se drží akustických nástrojů, občas zaznívají bicí a klávesy (hosté David Landštof a Petr Novotný), flétna. V tomto směru jsou Marien tvrdošíjně konzervativní, ačkoli posluchač by na deskách možná očekával pestřejší nástrojovou skladbu.

Výrazný posun kapely sledujeme zejména v oblasti tematické. Kromě chvalozpěvu na romantiku trampských písní (Kotlíky lásky) a obligátních žalozpěvů nad vyprázdněnou současností (Zrcadla, Je to zvláštní) je tu především nový motiv dospívání. Hned několik písní je věnováno tématu odluky od rodičů, zakládání vlastní rodiny, stárnutí (Memeno vitae, Pouta); v mikropříběhu A bylo léto dokonce Troníček zveršoval celý jeden vztah od prvního polibku až po důchod.

Čtěte také: GLOSA - Hrst pěkných polodrahokamů

Jakkoli cítíme, že právě toto téma je pro celou desku určující a pro tvůrce vysoce aktuální, zpracování se docela nedaří. Jednoduchá metaforičnost, směřující často ke klišé a banalitám („A bylo léto a bylo dobře / lípy sladce plakaly…", „Už neptáme se lístků kopretin / A kolikrát jsme vyhlíželi čápy, kdy se vrátí na komín?"), nemůže adekvátně, neotřele a skutečně emotivně vystihnout (ne)slučitelnost rolí romantika a rodiče. Troníčkova snaha být upřímný 
a srozumitelný vede opakovaně k nedostatku poetičnosti a jakéhosi tajemství, které dělá z písní poesii a naopak. To se, bohužel, týká i jistě velmi osobní Ságy rodu T., která by tematicky vydala na román, ale takto se zdrcla na chabé náznaky. Texty nepřekvapují, neobjevují, málokdy vedou k zamyšlení. Dnešní třicátníci (čtyřicátníci) stárnou, žijí ve spěchu a řeší, jak zvládnou hypotéku. O tom nikdo nepochybuje, ale kde je ten objev písničkáře? Kdy nám odkryje něco, co nás překvapí?

Ve slovníku i názorech cítíme vliv Žalmana, Daňka, případně mladšího Jana Brože 
z Devítky. Marien jdou zřetelně naproti svým posluchačům. Ti chtějí pobavit (třeba Mejdanem v hlavě), chtějí si zazpívat velebný chorál (Zrcadla), chtějí vlastně slyšet to, co už dávno znají a je jim u toho krásně sladkobolně. Kolikrát už jsme slyšeli o tom, jak 'blázni s kytarou už vyšli 
z módy', případně že se nemá 'tančit, jak jiní pískají'? Počínaje Janem Nedvědem a bratry Ryvolovými si v tomto pocitu nemodernosti a nepochopení samolibě rochňá už několik generací folkových 
a trampských písničkářů. Ale tvůrce na vrcholu sil by si mohl klást vyšší ambice i za cenu, že některé vyloženě mainstreamové fanoušky ztratí.

A proto nejlépe dopadají písně myšlenkově uvolněnější, které spíš vytvářejí atmosféru, než by se snažily prvoplánově něco sdělit. Alchymista, Múze Marien i Patákův Korengal svou alespoň částečnou nedořečeností a krásnými širokými vícehlasými vokály připomenou třeba prastaré Crosby, Stills, Nash & Young, což by, s dovolením, byla jiná liga.

Většina Troníčkových písní připomíná letní folkařskou limonádu. Osvěží, chutná, hlava z ní nebolí, je dokonce vytvořena z kvalitních ingrediencí, ale celku chybí kapka něčeho energičtějšího, ostřejšího. A já v duchu vzpomínám na přehlednou polabskou krajinu Pardubicka – milá, široká nížina, nevysoká Kunětická hora a skutečné hory až na obzoru, aby bylo na co upřít zrak. Přejme Marien, aby se dalším albem dostala dál a výš než do půli cesty.

Hodnocení Deníku: 60%

MIROSLAV CRHA
Autor je hudební publicista