Mají se přibližovat tradiční díla vážné hudby současnému člověku prostřednictvím výrazových či dějových aktualizací? Tato kontroverzní otázka má v hudebně vědných či hudebně publicistických disputacích dlouhou tradici. Že si mladí tvůrci vykládají oblíbená díla minulosti po svém, že se je snaží zprostředkovat zkušenostem a emocím dnešních posluchačů, není z principu špatně – chápeme, že ne všechny umělecké touhy mohou dojít naplnění v pozici „opatrovníků muzejních sbírek“ či „věrných restaurátorů“. Na druhou stranu, jakákoliv aktualizace nutně vyvolává významové posuny, které ve výsledku nemusí vždy dávat smysl. Právě to se přihodilo opeře Salome Richarda Strausse v Hudebním divadle v rakouském Linci.

Dílo vycházející z literární předlohy Oscara Wilda o princezně Salome, která výměnou za svůdný tanec žádá po svém nevlastním otci Herodovi hlavu proroka Jochanaana, odpovídalo současnosti zejména vizuálně. Kulisy jednoaktového dramatu tvořil interiér majestátního paláce Nicolae Ceaușesca v Bukurešti s antickým sloupořadím, pod nímž byly roztroušeny trosky bazénu z rezidence Saddáma Husajna (fotografické předlohy scény jsou v programové brožuře). Oboje zřejmě jako symbol moci, zvůle a nakonec i pádu totalitárních vůdců s narážkou na současné blízkovýchodní konflikty. Pomineme-li vojáky se samopaly, kteří střežili zajatého Jochanaana, většina postav včetně Heroda a jeho manželky Herodias oblékala kostýmy v moderním manažerském stylu. Výjimkou byla „antiprincezna“ Salome – dívka s výstřední komiksovou image včetně modrých vlasů a stříbrných elasťáků, jaká je dnes mezi mladými v kurzu.

Jestliže inscenační zpřítomňování do jisté míry funguje u pohádkových či symbolicky založených oper, jejichž příběhy nejsou tak úzce svázané s konkrétními časoprostorovými reáliemi, u historické Salome tomu bylo naopak. Proč? Šlo zejména o naturalismus finální scény, kdy Salome trvá na svém přání, následně na stříbrném podnosu dostává hlavu proroka, kterou – zbrocena krví – líbá. Ona drastičnost, s níž Straussova Salome šokovala diváky na začátku dvacátého století, dává smysl v kontextu starověké orientální kultury; kultury, která zná tresty smrti ukamenováním či ukřižováním, jejíž „práh surovosti“ se od toho našeho velmi odlišuje. U slečny, která jakoby vypadla z vašeho obývacího pokoje, působila scéna prazvláštně a nepochopitelně.

Linecké Hudební divadlo uvádí operu Salome, kterou složil Richard Strauss. Výrazně ji zmodernizovalo.

Nepřesvědčivých motivací, proč postavy jednají, jak jednají, bylo v opeře více. Například nebylo jasné, čím si Salome svoji odměnu vlastně vysloužila. Její „tanec sedmi závojů“ měl s podmanivou erotikou jen máloco společného. Ba co víc: princezna si z panovníka dokonce dělala legraci, když mu nasadila modrou paruku, rtěnkou namalovala klaunská ústa a konečky vlasů šimrala chodidla.

Groteskní pojetí scény, která má být dramatickým vrcholem, plné hlediště divadla překvapilo – v sále to zašumělo, ozval se i smích. Ano, je pravda, že i ten potvrzoval, že dílo s publikem nějak komunikuje. Do jaké míry ale pojetí herecké akce souznělo se Straussovou gradující hudbou, je otázka. Jenže na definitivní vazby jednotlivých uměleckých složek obsažených v opeře se dnes moc nevěří – Wagnerův Gesamtkunstwerk se zrelativizoval.

Shrneme-li všechny snahy o vzrušující inovaci, počínaje politickými a válečnými narážkami, konče nečekaným zrušením dramatické linie, vyvstává otázka nutnosti takového počínání. Vidíme zde snahu modernizovat dílo, které už ale z podstaty moderní a pokrokové je. Nebo se snad už naše společnost s uměleckým pohledem na nekrofilii či incest dostatečně vyrovnala? Zdaleka ne.

Linecké Hudební divadlo uvádí operu Salome, kterou složil Richard Strauss. Výrazně ji zmodernizovalo. Na snímku Astrid Weber jako Salome a Paul McNamara jako Herodes.Fakt, že diváků chodí na představení lineckého divadla opravdu hodně a že dokážou na závěr umělcům vždy hlasitě poděkovat, nevyplývá zřejmě z inscenačních experimentů (Salome režíroval Marc Adam), nýbrž je dán v první řadě špičkovou hudební interpretací. Bruckner Orchester Linz hrál výborně, se smyslem pro původní drama i expresi. Výkony zpěváků byly rovněž bez zřetelných chyb, byť například tenor Paul McNamara jako Herodes nebo sopranistka Astrid Weber jako Salome u diváků z velké části bodovali i díky komediálním vstupům. Zajímavým hlasem se představil barytonista Seho Chang jako Jochanaan.

Závěr? Výstřední postmodernisté se snad mohou radovat z volné hry interpretací a výkladů, v nichž se truchlohry mění v komedie, kde se líčení hrůzy snoubí s groteskou, a to za každých okolností. Umělecký cit však i v těchto případech žádá řád. Na to by neměli zapomínat tvůrci v lineckém divadle ani nikde jinde.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog

Hodnocení: 60 %