Kvůli svému námětu 
z oblasti sexuálního života a morálky byla novela Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta v době svého vzniku, v roce 1890, považována za skandální. Ač se tato nemravnost díla stala jedním z hlavních momentů propagace nového titulu činohry Jihočeského divadla, pro dnešního člověka, odděleného od belle époque učením Sigmunda Freuda, Kinseyho zprávami, ženskou emancipací a sexuální revolucí, už příliš zajímavá není. Ani divadelní adaptace Kreutzerovy sonáty z pera Lukáše Brutovského se podobám sexuality s výjimkou scén 
z „předmanželského“ života hlavního hrdiny Pozdnyševa nevěnuje. Hlavním tématem se stala psychologická analýza obsahu a smyslu manželského vztahu poté, co se z něj vytratí vášeň a zamilovanost.

Hlavním komentátorem situace je muž, který si v běhu všedních dnů postupně vytváří ke své ženě odpor, rozčilují ho drobnosti, přesto po ní však stále fyzicky touží a nesmyslně na ni žárlí. Žárlivost jej nakonec dovede až k vraždě. Pozdnyšev však nepotřebuje Shakespearova Jaga, neboť si podobně jako Lermontovův Arbenin v Maškarádě dokáže jasné znaky nevěry úspěšně vykonstruovat ve vlastní hlavě. Žena je pak 
v celé hře jaksi mimo její rámec, vystupuje v poněkud pasivní roli objektu cíleně vyvolávajícího sexuální zájem muže, v ostatních případech však lpícího na triviálnostech. Do jejího myšlení a motivací se divákovi proniknout nepodaří.

Lukáš Brutovský, jenž hru adaptoval i režíroval, si velmi umně pohrál se stavbou svého díla, které v mnohém připomíná skladbu hudební. V počátku Pozdnyšev vyslovuje obecné názory na manželství, které se nadále rozvíjejí, gradují ve velmi expresivním finále a nakonec jsou znovu zmíněny, byť pod vlivem viděného nabývají nového významu. Okamžiky klidu střídají konflikty, které se často týkají naprosto triviálních momentů z všedního života. Často užívaným prostředkem je opakování vět i scén, což násobí intenzitu dojmu. Lukáš Brutovský umně pracuje s kontrastem zvuků a ticha a dosahuje vizuálně silných momentů s přesným načasováním – k velmi působivým patří například scéna bezeslovného sbírání rozházených not.

Jihočeské divadlo nabízí v české premiéře dramatizaci novely ruského klasika Tolstého s názvem Kreutzerova sonáta. Je to působivé psychologické drama. Na snímku Tereza Vítů.

Možnou hudební inspiraci může odrážet i obsazení, které tvoří kvarteto – trojice mužů 
a jedna žena. Zatímco Tereza Vítů je zosobněním jakési univerzální ženy v podobě panny, milenky, matky i oběti, Tomáš Drápela, Pavel Oubram a nová posila souboru Michael Vykus představují jednoho konkrétního muže – Pozdnyševa. Režisér dobře rozpoznal odlišnost jejich temperamentů i hereckých prostředků a prostřednictvím trojrole rozehrál zajímavou psychologickou partii o vnitřní rozpolcenosti, o střetávání různých pocitů, postojů a názorů, které se odehrávají 
v mysli každého z nás, občas vzájemně souzní, ale častěji se bez jakýchkoliv zásahů zákonů logiky překřikují a vzájemně spolu bojují.

Jihočeské divadlo nabízí v české premiéře dramatizaci novely ruského klasika Tolstého s názvem Kreutzerova sonáta. Je to působivé psychologické drama. Na snímku zleva Tomáš Drápela, Pavel Oubram a Michael Vykus.Tíseň, kterou vyvolává nepokoj v mysli člověka, evokuje i scéna Juraje Kuchárka. Šedým molitanem polstrovaný prostor vypadá jako nahrávací studio, případně výslechová místnost, přičemž vnější realitu reprezentuje okno, za nímž obvykle sedává technik či detektiv. Zlověstně působí i dva předměty doličné, koncertní křídla – máloco totiž vypadá bezbranněji než „vnitřnosti“ klavíru, které jsou na scéně odkryty. Odstíny šedi, přítomné i na kostýmech Martina Kotúčka, se dramaticky proměňují pouze občasným nasvícením v modré a rudé a zvyšují kontrast zdánlivé všednosti Pozdnyševova manželství a jeho dramatického vyústění.

Kreutzerova sonáta sice nenaplní možná očekávání spojená s propagací představení, rozhodně však stojí za vidění. Aniž by prvoplánově šokovala, psychologické drama rozehrává jinými prostředky, než na jaké je divák zvyklý. Navíc téma zevšednění vztahu je pro současnost mnohem aktuálnější než odhalení významu tělesnosti.

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička

Hodnocení Deníku: 80%