Scéna je přetažená jemným plátnem, za ním se rýsují postavy. Ozývá se zoufalé volání jména ztraceného chlapce. Pak i zpěv. Začíná Advent.

Jarmila Glazarová svůj baladický román napsala v roce 1939 a upozorňovala v něm na problémy tehdejšího venkova – nelehké postavení svobodné matky, manželství z rozumu či falešnost tradiční venkovské morálky. Vyčpělé téma, zdálo by se, za těch 75 let přece i do odlehlých beskydský hor dorazila emancipace. Martin Františák, který Advent dramatizoval i režíroval, ale případné skeptiky přesvědčil 
o opaku. Dokázal totiž vyhmátnout konflikty, které zřejmě ve vztahu mužů, žen, rodičů, dětí a sousedů nepřestanou být aktuální nikdy. Nepochopení rodiny, snaha zavděčit se blízkým a společnosti i ze cenu vlastní spokojenosti, partnerské trojúhelníky či komplikovaný vztah dětí s novými partnery svých rodičů – to jsou témata, která pálí nejednoho z nás i dnes.

Děj hry, vlastně celých dvanáct let života Františky Plesníkové, svobodné matky, která pyká za svůj masopustní hřích a nakonec se na naléhání matky i okolí provdá za bohatého staršího statkáře s nedobrou pověstí, se odehrává na pozadí koloběhu života beskydských hor. Klíčové momenty jedince, jeho radosti i žal, jsou organicky spojeny s venkovským cyklem – s masopustem, zabijačkou, podzimním zpracováním úrody či s adventem. Člověk, který zde žije, není pánem svého osudu, jeho život se cele prolíná s prožitky vesnice.

Tento tlak okolí a nesvoboda svazují i Františku, kterou ztvárnila Lenka Krčková. Její výkon byl velmi přesvědčivý především v druhé polovině, kdy jako zklamaná žena bojovala za špetku důstojnosti. Vynikající partnerkou se ostatně Krčkové stala Věra Hlaváčková jako Františčina konkurentka na statku – obhroublá služka Rozína. Rostoucí napětí mezi ženami, které představují povahový, sociální i morální protipól a navíc jsou nucené dělit se o jednoho muže, má podobu pod povrchem doutnající bouře a patří k nejlepším momentům hry.

Jihočeské divadlo uvedlo v české premiéře adaptaci hry na motivy románu Jarmily Glazarové Advent.

Výraznější prostor si vydobyly Bibiana Šimonová (Františčina matka) a Daniela Bambasová jako nekonvenční Vojnicová. A samozřejmě Roman Nevěčný. Tomu, zdá se, úlohy dominantních, ale vnitřně nejistých a slabošských tyranů, jakým je i statkář Jura Podešva, Františčin manžel, padnou skvěle. Ale i ostatní herci dokázali na poměrně malém prostoru vymodelovat životné figurky venkovanů se všemi klady i chybami. Souboru Jihočeského divadla zemité postavy z moravských venkovských dramat znamenitě sedí.

Scéna i kostýmy Marka Cpina, zbarvené do šedi zimní krajiny a barvy krve, účinně násobí pocit chladu a pokrytectví, které v sobě venkované ukrývají. Efektní je i využití předmětů  typických pro provoz statku. Velmi zemitě a syrově působí zejména kravská kůže, němý svědek svatebního handlování. A scéna s nakládáním zelí je téměř nervy drásající – Františčino úsečné krouhání a Rozínino zlostné přešlapování v díži vytvořily atmosféru hustou tak, že… Zbytečné rozpaky a snad 
i úsměv proto v této jinak velmi zdařilé výpravě vzbuzuje symbolický strom, vytvořený 
z komůrkového polykarbonátu a hnědé samolepící fólie. Tyto materiály sice dnes nejeden venkovan či chalupář ocení na skleníku, s moravskou dědinou ani s atmosférou hry však moc dohromady nejdou.

Advent dokáže diváka i přes zdánlivě nenápadný zevnějšek zasáhnout. Hra není nijak přehnaně expresivní, napětí tepe pod povrchem, příkoří se dějí za němého souhlasu i těch zdánlivě nejbližších. A právě tahle niterná bolest, kterou Františka zažívá a o níž se nemá s kým podělit, tento pocit důvěrně známý téměř každému z nás, činí z Adventu velmi současné a silné dílo.

HODNOCENÍ: 80%




JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička