RECENZE: Tommy v Linci? Místo rockové smrště spíš Moulin Rouge

Dnes je pojem rocková opera spíše marketingovou kategorií. Nejenom populárně hudební divadla v Praze, ale i jinde na světě chrlí jedno dílo za druhým; poptávka je vysoká, zisky nemalé. Zatímco v současnosti vybíravý posluchač 
k podobným výtvorům zaujímá rezervovaný postoj v obavě z plytké produkce v cirkusovém stylu Rock Meets Classic, na přelomu šedesátých 
a sedmdesátých let vzhlížel často k žánru rockové opery 
s nadějí nových a dosud nepoznaných uměleckých výšin. Když v roce 1972 navštívil londýnské představení Weberovy opery Jesus Christ Superstar jeden z hlavních představitelů moderní hudby dvacátého století Dmitrij Šostakovič, posteskl si, že podobný opus nesložil on sám. Když 
o několik málo let dříve, v roce 1969 vydali The Who jedno 
z prvních děl s přívlastkem rocková opera, otevřely se britské skupině brány jedné 
z nejslavnějších koncertních síní světa – Metropolitní opery v New Yorku. Rockeři tehdy stanuli na pódiu MET poprvé v historii, aby rozehráli příběh chlapce jménem Tommy.

S živým provedením Weberova Jesuse se dnes divák setká relativně často, s Tommym je to naopak. O to více poutalo pozornost zpracování klasického kusu Hudebním divadlem v Linci, uváděné zde od dubna 2015. A to i navzdory faktu, že rakouský soubor vycházel z „muzikálové“ adaptace z roku 1992, hudebně uhlazené a vizuálně naaranžované po způsobu Broadwaye, a nikoliv z původní ryze rockové show v podání jediné kapely. Žánrová proměna nakonec ukázala své hranice 
a hudební smršť, jakou vyvolali The Who kdysi v Metropolitní opeře, se neopakovala. I tak mělo linecké představení The Who's Tommy 4. ledna řadu působivých momentů.

Stejně jako Jesus také Tommy vychází z kulturní atmosféry doby svého vzniku – příběh chlapce, jenž po traumatickém zážitku ztratí schopnost vidět, slyšet a mluvit a později se stane uctívaným přeborníkem ve hře pinball, nese řadu skrytých narážek od kritiky popkultury, kultu hvězd až po osvobození prostřednictvím drog 
a sexuality. V hlavní roli Tommyho se představil Riccardo Greco. A byl to právě on, kdo představení výrazně přibližoval popovému muzikálu na úkor původního rockového výrazu. Hlasem spíše „dívčí" Vojta Dyk než silový Roger Daltrey, charakterem spíše postava z Moulin Rouge než hardrockový „Pinball Wizard". Greco ale v rámci daného žánru nebyl špatný a linecké divadlo muzikálovou verzi avizovalo od počátku.

Výraznější deficit byl patrný pouze při rockově vypjatých číslech, jakým byla například píseň I'm Free (texty se zpívaly v němčině, k dispozici byly anglické a české titulky). Skladbu, v níž Tommy nabude ztracených smyslů, sice podpořil efektní výjezd doprovodné rockové kapely 
z orchestřiště na scénu, Greco se však ve chvilkové roli jejího „frontmana“ ztrácel. Že by však uvedená scéna nebyla působivá, nelze tvrdit, ale taková už je hudba The Who, svébytná.

Přibližoval-li se někdo ze zpěváků rockové expresivitě, pak jedině černošská zpěvačka Anastasia Bain jako Acid Queen kurýrující Tommyho drogami a sexem.Kdo viděl filmové zpracování Tommyho z roku 1975 od režiséra Kena Russela, poznal její vzor v Tině Turner. K ní se Bain do jisté míry přiblížila pěvecky, pohybově ovšem vůbec ne, možná také pod tíhou obřích křídel – bizarního kostýmu dávajícího vzpomenout na vrcholnou módní extravaganci baletu Československé televize. Mluvíme-li o paralelách 
s Russelovým filmem, linecká Mrs. Walker v podání Daniely Dett se poslouchala stejně dobře jako Ann-Margret 
v identické roli ve filmu; 
i témbrově byly hlasy zpěvaček docela podobné.

Srovnáváme-li původní rockovou operu s jejími pozdějšími muzikálovými adaptacemi včetně té linecké, klíčový rozdíl tkví v hudebním podání. Zatímco The Who hrávali Tommyho pouze ve čtyřčlenné sestavě, maximálně s drobnou instrumentální výpomocí, muzikály pracovaly s relativně rozsáhlým ansámblem zpěváků a tanečníků s doprovodem kapely, případně orchestru. V Linci zpěváky a tanečníky doplňoval rockový soubor s dvěma kytarami, baskytarou, bicími, klavírem a klávesami včetně jednoho ne vždy intonačně čistého lesního rohu. Kdo někdy viděl strhující koncert The Who s kytaristou Townshendem skákajícím do metrové výšky, musel být pohledem do orchestřiště na několik statických postav 
s rockersky potetovanými pažemi, nicméně s očima nepřirozeně přikovanýma k partiturám, zklamán. Ne že by se opakovala historie slavných olomouckých Bluesmenů, jejichž bubeník při dlouhodobém mnichovském angažmá 
v muzikálu Hair na přelomu 60. a 70. let četl místo not noviny, na to hrála kapela docela dobře. Rocková hudba se ale 
z not nehraje. Pokud ano, máme tu čest s jiným žánrem.

Přirozený rockový dynamismus prostoupil vyprodaný sál až s finální písní Listening to You. Stále se opakující závěrečný „chorál“ již nebylo nutno luštit z notové osnovy, otevřel se prostor k svobodné, nespoutané a prožité hře. A finále to bylo grandiózní.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog