Šlechta se v českých zemích dlouhodobě netěšila dobré pověsti. Hlavním důvodem je všeobecné přijetí Palackého koncepce českých dějin v 19. století, která považuje husitství za vrchol naší historie a dobu pobělohorskou naopak za období velkého úpadku. Vnucovali nám představu, že český národ přišel o svoji šlechtu po porážce na Bílé hoře, jež byla přinucena emigrovat, a nahradila ji cizí knížata, hrabata atd. To je ovšem nesmyslná konstrukce, která se v současné době naštěstí bortí.

A právě kniha odborníků  nejrůznějších profesí Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, vydaná Národním památkovým ústavem v Českých Budějovicích, je jednou z těch, které uvádějí zažité stereotypy na pravou míru. A velmi úspěšně!

Autoři na faktech přesvědčivě dokazují, že starobylý rod Schwarzenbergů pocházející 
z Dolních Frank, jehož člen Erkinger bojoval s římským králem Zikmundem proti husitům, se stal myšlením a jednáním skutečně českým, nejenom podle sídel svých panství.

Známý je epigram Karla Havlíčka Borovského: „Zle, matičko, zle, Švarcenberci zde…," který varuje před rakouským ministerským předsedou Felixem Schwarzenbergem a jeho mladším bratrem, pražským arcibiskupem a kardinálem Bedřichem. Nicméně jedna z kapitol knihy se věnuje tomuto církevnímu hodnostáři a čtenář se dozví, že to byl právě Bedřich Schwarzenberg, za jehož působení začala dostavba katedrály svatého Víta 
a byla blahořečena řeholnice Anežka česká z přemyslovského královského rodu. Nic není černobílé.

Mezi Schwarzenbergy byla řada osobností, které výrazně přispěly k rozvoji českých zemí a byly členy mnoha vlasteneckých spolků. K nim patřil kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu z hlubocké primogenitury, za jehož éry se Hluboká v 19. století změnila v romanticko-gotický zámek podle vzoru anglického Windsoru. Byl mj. předsedou Vlastenecké hospodářské společnosti české, členem Vlasteneckého muzea v Čechách, Matice české a dalších spolků.

Budovali divadlo

Je dobře, že publikace se rovněž obšírně věnuje představitelům orlické větve čili sekundogenitury, ze které pochází mnoho výjimečných jedinců, v některých případech i evropského významu. Mezi nimi vyniká neprávem opomíjený kníže, polní maršál Karel I. Filip ze Schwarzenbergu, který v roce 1813 jako vrchní velitel spojeneckých rakousko, rusko, pruských vojsk porazil v bitvě 
u Lipska francouzského císaře Napoleona. To se kromě něj povedlo už jenom dvěma vojevůdcům – ruskému maršálu Kutuzovovi a britskému vévodovi z Wellingtonu.

K dalším významným postavám této odnože rodu patří Karel III., vytrvalý bojovník za české státní právo v druhé polovině 19. století, jenž spoluzakládal Národní muzeum 
a Národní divadlo. K vynikajícím historikům a heraldikům lze určitě zařadit Karla VI. – otce současného ministra zahraničních věcí.

Obálka knihy Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii.Předností knihy je, že se čtenář dozví o tomto šlechtickém rodu prakticky vše. Kdy se poprvé objevil v Čechách, jaké byly jeho zájmy, postavení jeho zaměstnanců, jejich sociální zabezpečení… Z příspěvku starosty Hluboké nad Vltavou Tomáše Jirsy vyplývá, že už v roce 1860 založili Schwarzenbergové v tomto městě domov důchodců pro své zaměstnance. Čili to nebyli nějací bezcitní šlechtici, kterým na lidech nezáleželo.

V druhém vydání také přibyly některé důležité dokumenty, které dokazují, že Schwarzenbergové z hlubocké 
i orlické větve byli přesvědčenými antinacisty.

V dílu se dále píše o stavebních činnostech rodu, jeho kulturních zájmech, bydlení či vztahu ke katolické víře. Jeho velkým pozitivem také je, že se na něm podílel kolektiv autorů, kteří se podrobně 
a důsledně věnovali oblastem svých zájmů. Stává se totiž, že když se do tak rozsáhlé práce pustí jeden člověk, výsledek nebývá dobrý.

Kniha je mimořádně zdařilá a lze ji doporučit každému, kdo se chce dozvědět pravdu 
o českých dějinách a rodu Schwarzenbergů. Vytknout se jí dá jen několik drobných chyb v datech. Tak třeba pražské biskupství neslavilo v roce 1873 tisícileté jubileum, jak se píše na s. 31, ale „jenom" devítisetleté. Rovněž Přemysl Otakar II. nevládl pouze v letech 1273 – 1278, nýbrž o rovných dvacet let déle. Nicméně její celkovou vynikající kvalitu tyto drobnosti nijak nesnižují.

Hodnocení Deníku: 90%

JAN ZIEGLER
Autor je publicista a historik