Divadelní zpracování bombastických amerických muzikálů, jejichž filmově dokonalou podobu mají všichni hluboce zažitou, to vše navíc v relativně skromných a komorních podmínkách regionálního souboru, není vůbec jednoduché. Jihočeské divadlo se podobných výzev nebojí. Muzikál Zpívání v dešti, jehož premiéra se odehrála 13. února ve velkém sále Metropolu, nebyl v posledních letech zdaleka jeho prvním titulem na poli daného žánru.

Hodnotit divadelní premiéru na základě srovnávání 
s klasickým filmem ze zlaté hollywoodské éry 50. let by byla samozřejmě hloupost. Ono srovnávání však nemusí být zcela bez užitku, snažíme-li se pojmenovat specifikum výrazových prostředků v pojetí Jihočeského divadla. Zatímco originální muzikálová komedie Zpívání v dešti vychází 
z americké tradice profesionálních, technicky brilantních komiků-artistů, její budějovická verze sázela spíše na „lidovější“, volnější bavičství, které ale u publika slavilo jednoznačný úspěch.

Podívejme se například blíže na roli takového Cosmo Browna, klavíristy, skladatele a kamaráda hlavního hrdiny – hereckého průkopníka ve zvukovém filmu Dona Lockwooda. Její ztvárnění hostujícím Janem Révaiem se po stránce taneční kreativity, preciznosti provedení či mimiky nemohlo úplně rovnat sestříhanému filmovému vzoru. Čeho se ale nedostávalo v technice, bylo měrou vrchovatou kompenzováno spontaneitou a živelností projevu, a to i s přemety! Svoji úlohu sehrálo také Révaiovo nepopiratelné kouzlo osobnosti. Padla-li zmínka o bavičství lidovějšího druhu, platí to zvláště o roli „přihřátého" vizážisty Carmen Straciatelly, „nejlepší kámošky“ skřehotající filmové hvězdy Liny Lamontové. O tom, zda je tento parodický způsob zábavy před nebo za hranou dobrého vkusu, by se v současnosti mohly vést dlouhé diskuse, divadelní recenzi však takové soudy nepřísluší.

Jihočeské divadlo uvádí adaptaci slavného muzikálu Zpívání v dešti. U publika má úspěch, obdiv budí mj. stepařská čísla.

Představení ale bylo vtipné. Publikum zabouřilo smíchy zvláště během pěveckého pokusu Lamontové, kterou hrála Kateřina Šildová. Před tou se sluší smeknout už jen proto, že dokázala udržet stejnou míru přesvědčivého skřehotání po celé dvě a půl hodiny. Její „až lááásko přijdeš k náááám" bylo výborné. Nejsilnější komediální talent se ukázal při spolupráci Josefa Průdka v roli režiséra Roscoe Dextera a Miroslava Veselého v roli producenta R. F. Simpsona – oba protagonisté mají schopnost bavit pohledem, intonací, mrknutím oka, zkrátka svým bytím. Zbytečná upovídanost a „tlačení hlášek“ není potřeba.

Jihočeské divadlo uvádí adaptaci slavného muzikálu Zpívání v dešti. U publika má úspěch, obdiv budí mj. stepařská čísla. Na snímku Marie Blahynková.Ačkoliv se Zpívání v dešti často označuje jako muzikálová komedie, jde v prvé řadě o muzikál, v němž klíčovou roli hraje hudba. Jaká tedy byla? Během premiéry se jako hlavní pěvci představili Jan Kříž alias Don Lockwood, dále Jan Révai jako Cosma a Marie Blahynková jako Kathy Seldenová. Oba zpěváci pěli velice slušně, 
i když jejich hlasy, bráno podle těch opravdu nejvyšších měřítek (která si Jihočeské divadlo zaslouží), originalitou – ať už témbrovou, výrazovou či jinou – nijak zvláště nepřekypovaly; často jako by v nich rezonovaly technické instrukce a naučenost na úkor samozřejmosti. 
U jakého současného „top" muzikálového zpěváka ale toto nelze říci? Co budilo u obou protagonistů obdiv, byla spíše společná stepařská čísla. Nejenom poslouchat, ale i sledovat Blahynkovou bylo zajímavé také z toho důvodu, že se charakterem značně odlišovala od té jemné a plaché dívky, jakou známe z filmového plátna. Byla ráznější, přidrzlejší, s čímž souzněl i místy temný „šantánový“, ale pěkný hlas.

Jihočeské divadlo uvádí adaptaci slavného muzikálu Zpívání v dešti. U publika má úspěch, obdiv budí mj. stepařská čísla. Na snímku Kateřina Šildová a Jan Kříž.Navštívit klasický muzikál typu Zpívání v dešti a poslouchat přitom živý orchestr s občas přeznívajícími kotly a činely bicích je opravdu zážitek, který by měli okusit všichni ti, kteří podlehli výchově komerčních divadelních institucí a uvěřili, že pouštění doprovodné hudby z playbacku je vlastně normální. Všem těmto chytrákům lze návštěvu Jihočeského divadla vřele doporučit.

Celkový dojem z představení, které zrežíroval Oldřich Kříž, byl dobrý. Závěrečný dlouhý (i když poněkud strnule syrrytmický) potlesk patřil vedle zmíněných postav bezpochyby také výřečné novinářce Miroslavě Veselé, tvůrcům působivých projekcí, sboristům a třeba také několika hollywoodským mafiánům, kteří cigaretovým dýmem provoněli divadelní sál tak, jak se na příběh z „jazzového věku“ sluší a patří.

Hodnocení Deníku: 80%



JAN BLÜML
Autor je muzikolog