České Budějovice – Jeho letošní tříhodinový koncert na Okolo Třeboně patří k událostem roku. Vlasta Redl, který má ke zdejšímu kraji vazby i díky jihočeským folkařům, představil pár dní před Vánoci svou první knihu My tři a já v českobudějovickém rozhlase. Líčí v ní příhody, jež prožil se Slávkem Janouškem a Samsonem. Zároveň už rozepsal dvě další knížky: jedna má pracovní název Top 10 noclehů mého života, druhou píše o důležitých lidech jeho života. „Ta knížka je sice moje první, ale není úplně blbá,” říká v nadsázce o svém literárním debutu 52letý písničkář.

Muzikant, skladatel, textař, spisovatel. Není to na jednoho člověka docela dost talentů?
V mém případě to není až tak velká otázka talentu, i když nemůžu takovou myšlenku úplně odvrhnout - odmalička se mi dařilo velice snadno z nástroje vypáčit poslouchatelné tóny. Ale ve skutečnosti jsou všechny ty profese znouzectnost - nenašel jsem dost lidí, kteří by to pro mě udělali v takové kvalitě, aby se mi to líbilo. Písně jsme postupně psali vlastní, abychom nemuseli při přehrávkách hrát nic od Olympiku nebo Pavola Hammela. Dodnes píšu ve velkých bolestech: tak jako jsem schopen za deset minut nahodit hudební téma, na dobrý text potřebuju sedět u papíru 500 a často i pět tisíc hodin. Ale já nechtěl být spisovatelem a už vůbec ne hudebníkem - já chtěl být atomovým fyzikem, a kdyby mě nevyhodili před maturitou z chemické technologie, tak bych se jím dozajista stal.

Knížka My tři a já je o tom, jak putujete světem. Mě by ale nejdřív zajímalo, jaký je váš vztah k jižním Čechám.
Veskrze kladný. Když jsem udělal krok z okresních bigbítových kapel do AG Fleku, otevřely se mi zeměpisné dálavy jako třeba jižní Čechy, kde oni už měli spoustu přátel. Byla tady vždy tradiční družba s Minnesengry. Slyšel jsem tehdy desku, kterou Minnesengři udělali z lidových písniček a dodnes se mi neoposlouchala, udělali to velmi vkusně. Měli jsme tu spoustu přátel, Žalman byl jeden z prvních, kdo mě posadil na jeviště jako písničkáře. Jezdíval jsem za ním na Stropnici a lidé mi tu připadají na rozdíl od nás, divokých Valachů, takoví klidní.

Vyrůstal jste na Valašských kotárech. Jak byste je nám Jihočechům přiblížil?
Jsou podobné jako Šumava. Rozdíl je možná v tom, že Valaši nikdy nebyli úplně ujařmeni. Za to, že feudálům dělali z lesů pastviny, měli statut svobodných občanů, nemuseli chodit do roboty, neplatili daně, neplatili církvi desátky a měli právo nosit zbraň. Když přišli po zimě dolů se sýry, kožkami a vlnou, zaťali valašky do futer a nikdo si na ně moc nevyskakoval.

Jako dítě jste jezdil na Slovensko. Jak na to vzpomínáte?
Maminka pochází zpod Kráľovy hoľi. To už je trošku vyšší kotár. Pohled na svět je tam jiný, den začíná tak, že se člověk podívá na hřeben, který je tři kilometry vzdušnou čarou, ale strašně do kopce. Tam, kde bydlím teď, nedaleko Slavkova, je zemědělská krajina zvlněná jen mírně a trošku se trápím, že nemám do čeho opřít oko.

Ještě ke Slovensku. V knížce píšete o strýci Dodovi. Prý vám jednou řekl: když chceš dělat umění, musíš mít dvě věci v rovnováze: sílu a cit. Strýček byl umělec?
Maloval, v noci hrával na housle. Byl to umělec, ale z nešťastné lásky spáchal sebevraždu a pak asi rok ležel v komatu a pořád vyslovoval: či, či, či. Volali různé jasnovidce až někoho napadlo, že tím myslí 'fajčiť'. Tak mu dali do úst zapaléné retko, on si dal šluka a posadil se, asi po roce a půl. Byl to velmi svérázný člověk, ale hrozně šikovný, dodnes mám několik jeho obrazů.

A vy máte sílu a cit v rovnováze?
Rovnováha není nic, co by člověk měl, stejně jako pravdu. Za tou musí jít a hledat ji. Když je člověk povahy tak cholerické a přecitlivělé jako já, těžko může mít rovnováhu, to je věc naprosto vyloučená. Ale z profesních důvodů se nutím, abych ji našel.

První kapelu jste založil ve 14 letech. Nebylo to pozdě?
Asi bylo, ale dřív jsme neměli žádné nástroje. Do té doby jsme pořád běhali s nějakými bambitkami, ale když jsme poprvé viděli o pár starší kluky s elektrickými kytarami, život se najednou zlomil, protože jsme viděli, že se dá dělat mnohem větší kravál. Folklor jsme strašně nenáviděli, když člověk tehdy pustil cokoli, byl tam jenom folklor nebo dechovka. To je ale otázka věku. Když čtu dnes paměti různých Keith Richardsů nebo Ericů Claptonů, vidím, že na tom svobodném západě zažívali úplně totéž.

Co se dělo mezitím, než jste se stal profesionálem? Mimo jiné jste prý v 25 letech uklízel dámské záchodky.
Měl jsem maličký kamrlík na jednom gymnáziu, kam jsem nastoupil původně jako uklízeč, ale velice záhy jsem byl proměněn v uklízečku, a tak byl můj kutloch se smetáky situován do prostor dívčích toalet. Tahle práce měla své kouzlo: nemusel jsem tam například trčet osm hodin denně, ale třeba jen čtyři. Přesto jsem nikdy nezatoužil po tom, abych byl dospívajícími krasavicemi spatřen se špinavým hadrem v ruce, a tak jsem vždy chodil do zaměstnání až odpoledne, kdy už ve všech třídách vyučování skončilo. Ale občas se přece jen stalo, že se někde ještě přesluhovalo kvůli schůzi SSM, a tehdy jsem upaloval chodbou do své komůrky, kde jsem se neprodleně zamkl a čekal, až hrozba pomine…

Co pro vás tehdy, když vám bylo 25 let, znamenaly ženy?
To, co pro mě znamenají pořád. Pro umělce je jakékoli trápení velice užitečné, dost důležitá věc, a protože jsem byl vždy příliš divoký, často se mi stalo, že jsem si něco s někým začal, šel do toho po hlavě, takže na konci vždy nějaké trápení bylo. Dokud jsem nezačal psát, byly pro mě ženy objektem mé hormonální poruchy asi jako pro každého chlapa. Ale od chvíle, co jsem se začal živit psaním, ve mně nastala schizofrenie, že zatímco tomu jednomu ještě neoschly slzy od trápení, druhý si už mne ruce a říká si: to se bude dobře psát.

Je tedy nadání dar, nebo spíš danajský dar?
Nadání samo o sobě nemusí být danajský dar. Známe umělce, kteří se vyučí hře na nástroj, ale nemají potřebu nic skládat. V tomto ohledu je nadání spíš jako bingo v loterii. U autorů je ale prokletí, že člověk hledá něco, co mu straší v hlavě a ví, že to ze sebe musí dostat ven, jinak zešílí. Takový člověk se ani nikdy nemusí stát umělcem - může zemřít ve svých maniakálních depresích a nikdo se o něm nedozví.

Máte taky deprese, když tvoříte?
Deprese má snad každý, ale hloubka, kam až člověk musí sfárat, to je kolikrát až někde, kde se zastavil čas a člověk tam trčí tisíce let. Kdo chce udělat něco fakt originálního, musí tomu podřídit celý život a osud je tomu obvykle nakloněn. Člověk může potkat tu pravou, založit rodinu a žít jako každý, ale jeho šťastná hvězda mu to vezme, aby mohl dělat to, k čemu dostal výjimečný talent.

Jak hodnotíte naši současnost? Jak se teď žije v Česku?
Tak to snad všichni víme… V ledasčem lepší než to bylo, ale v určitých ohledech horší, protože není perspektiva. Za komanče jsme mohli mít aspoň naději, že to jednou skončí, ale teď už tady taková naděje není - teď je jenom naděje na konec světa (úsměv).

Co dělat, aby to bylo lepší?
Budeme muset vzít vidle, cepy a vrátit se k tradičním formám lidové demokracie jako je defenestrace. Nevidím přirozenou cestu. K volbám už nechodím, navíc jedna z mých profesí je zpěvák, tak si říkám, co kdybych ten hlas ještě někdy potřeboval, takže ho neodevzdávám. Mám pocit, že hra, co je s námi hrána, je velké temno. Od narození musíte jako nevolníci platit až do rakve, i za pohřeb. A ten, kdo se vzepře, že by nechodil na robotu, skončí pod mostem, za půlroku mu seberou všechno co má. Buď skončí ve vězení, nebo v místě pro vyvrhele. To považuju za novodobé nevolnictví. Ale když k tomu dáváme tichý souhlas, tak si nemůžeme stěžovat.

Epilog vaší knížky je virtuozně napsaná část o smyslu života. V čem ho vidíte vy?
Asi se budu držet muziky, protože když vidím, jak často přijdou lidé do sálu rozhrkaní a na konci odcházejí a smějou se, říkám si, že to nějaký smysl mít může. Ale ještě lepší příklad: našemu bývalému zvukaři přejel kamion čtrnáctiletého syna. Tak mu voláme: ty, tak Manušice zrušíme. A on ne, vezmu ještě ženu a dceru. Bylo to dva dny poté. Manušice, místní boháč tam dělal atrakci pro místní. Pozval třeba kuchaře z Intercontinentalu, kteří vařili čínu a my ji jedli z hlubokých talířů lžícemi. Večer jsme šli hrát, místo jeviště měli rustikálně vyzdobenou vlečku. Na konci jedné písně jsme začali skákat a vlečka se začala lámat. Tak jsem přiskákal k Radku Pastrňákovi a povídám: zboříme jim to! Otočil jsem se a ta neštěstím stižená rodina seděla za zvukovým pultem a všichni se řezali smíchy. Tehdy jsem uvěřil, že muzika může mít nějaký smysl.

IVANA ŠIMÁNKOVÁ
VÁCLAV KOBLENC

Vlasta Redl

Narodil se 14. dubna 1959 v Novém Jičíně. Zpěvák, textař, skladatel a multiinstrumentalista. Ve své tvorbě dokázal skloubit rock, bigbít, folk a lidovou hudbu. Začínal v bigbítových kapelách na Valašsku. Pak nastoupil do zlínského AG Fleku, vlajkové formace folkrocku 80. let. Po éře v AG Fleku měl kapelu s názvem Každý den jinak. Nyní jezdí s uskupením Naše nová kapela. Je autorem hitů jako Sbohem, galánečko nebo Večer křupavých srdíček. Žije na statku v Kobeřicích u Brna, k jihu Čech má vztah mimo jiné díky festivalu Okolo Třeboně, jejž spoluzakládal a hrál na něm s dechovkou i cimbálovkou.