Žítkovské bohyně. Mocné ženy z Bílých Karpat, které vládnou starodávnými přírodními silami, mají magické schopnosti a ovládají nevídané léčivé praktiky, ovlivnily třeba Kateřinu Tučkovou natolik, že o nich napsala knihu. Otisk zanechaly také v poslední tvorbě Renaty Klogner Štolbové. Kolekci 50 prací, do nichž se promítly Slovácko a Amazonie, vystavuje do 10. června v Týně nad Vltavou.

Expozici s názvem Bylinářka z hory připravila v galerii U Zlatého slunce. Inspirovala se jak amazonskými inidány a barevností pralesa, tak pobytem na Moravě. „Malovala jsem na Slovácku, tam na mě silně zapůsobily Bílé Karpaty a téma Žítkovských bohyň. Místní mi o nich vyprávěli. Byli jsme na celodenních výpravách ve Starém Hrozenkově nebo Lopeníku,  byla jsem fascinovaná a začala jsem ty věci malovat," řekla Štolbová.

Za společný jmenovatel označila téma ženy léčitelky, bohyně, mlynářky, archetyp ženy, ať už Panny Marie či Černé madony. Za jedno z klíčových děl na prodejní výstavě považuje autorka obraz Bylinářka z hory. U něj prý jenom  přihlížela, jak roste.

„Stává se mi to často a jsem velmi ráda – všechno krásné už bylo uděláno, já jenom mohu něco zpřístupňovat. Ten᠆hle silný pocit jsem měla právě u Bylinářky z hory, kde se najednou kolem té ženské tváře, což může být Indka, indiánka, cikánka nebo černá bohyně, rodí shluky tvarů, rostlin, slunce, měsíc, ptáček. Uvědomila jsem si, že to je téma, které nás prostupuje," vysvětluje malířka.

Po čem volá duše

Téma Žítkovských bohyň ji oslovuje rovněž z toho důvodu, že cítí nevyhnutelnost a nutnost jít zpátky k sobě, ke kořenům. Zjistila, že je nemá v místě, kde žije. „Cesta k sobě může vést do pralesa, ale i do kopců na Slovácku, Je to něco, po čem dnes volá duše nás všech, cesta k opravdovosti, zpátky k tomu, jací jsme byli původně a  jak jsme se nechali lapit do sítí a do pastí," popisuje Klogner Štolbová.

Jí samotné se návrat daří díky tvořivosti, pro řadu lidí jde ale o náročnou věc:  mnoho jich totiž podle autorky dělá práci, kterou nemiluje.
„To je strašné téma. Když si vezmete, kolik lidí stráví život v práci, která v nich vzbuzuje alergii a odpor, nevěří jí a přesto jí musí tolik dát… To je velký rozpor, který v lidech pracuje. Já mám obrovské štěstí, že věřím tomu, co dělám, a cítím, jak mě práce nabíjí a pomáhá mi k sobě samé takové, jaká jsem kdysi byla," pokračuje malířka, pro kterou bylo malování i terapií.

Na Slovácku se jí malovalo dobře. Pracovala totiž na vesnici, kde se cítí víc sama sebou a vládne tam větší vlídnost. „Když to porovnám s Dobrou Vodou, tam se ani lidé nezdraví. Na Slovácku potkáte v lese babku, zeptá se, kam jdete, řekne, jaké bude počasí…," srovnává Štolbová.

Barevně mají její oleje na plátně nově dvě polohy. První, klasicky štolbovsky veselou, zastupují červená s oranžovou, druhá část obrazů inspirovaná Karpatami je temnější. „Jsou to bohyně a léčitelky, které umějí vyčarovat déšť z mraků, a hlavně moudré ženy. Dokázaly odejít za vesnici, tam jednoduše a skromně žít, poradit si z darů přírody, jíst, co se urodí, v tom mi přijde jejich síla," dodává umělkyně.