Vznikli v roce 1868, kdy se pokládal základní kámen Národního divadla. Publikum za nimi jezdí až z USA. Babouci jsou prostě fenomén. A jejich kapelník Petr Shýbal má letos tři jubilea: deset let ve funkci, 25 let u Babouků a v listopadu oslaví padesátiny. „Jsme asi dobrá parta: deset let se nic nezhroutilo, nikdo nezkolaboval, nikdo se neporval," říká Shýbal, jenž hraje na Es klarinet a zítra na koncertě v Trocnově si připomene deset let kapelničení.

Vraťme se o deset let nazpět. Byl pozdní večer, první máj. Pro někoho lásky čas, pro vás premiéra v roli kapelníka. Jaké to bylo poprvé?
No, nic zvláštního. Předcházely tomu dohady, kdo by ho mohl dělat. Přede mnou ho dělal Franta Petráchů a řekl, že v dubnu končí, takže 1. května jsme si tam kapelnictví předali. Trému jsem neměl, tenkrát mi kluci ještě fandili, když mě zvolili, to mě i poslouchali, takže to ještě bylo dobré (úsměv). Dnes už je to horší.

Proč jste vlastně funkci vzal? Já jsem kapelníkem v pětičlenné skupině a často toho lituju…
Kluci mě do toho natlačili. Navrhli mě, dali mi týden na rozmyšlenou, a když to takhle podají, tak si člověk řekne: jsem dobrý, chtějí mě za kapelníka. Ale nemyslel jsem si, že to bude takový zápřah. Hraní je hodně a já jsem takový trouba, že si dělám všechno sám. Tuhle to na jednom koncertě náš umělecký vedoucí počítal: kapelník upravuje skladby, dělá zvukaře, vozí nás autem, stará se o aparaturu… Když jsou potřeba udělat vesty, dělám to já, když je třeba koupit košile, kupuju je já.

Zakladatelé Babouků, bratři Baboučkové, chodili po posvíceních pěšky. Dnes jezdíte autem a po cestě se často bavíte o vaření. Už jste podle receptů od kolegů něco uvařil?
Spoustu věcí! Jak jsem teď sám a v životě jsem nevařil… Já ani nevěděl, jak pořádně uvařit brambory. Minule v autě probíral Láďa něco ohledně brambor, tak jsem se hned něco přiučil. Kluci, kteří vaří, mi radí. Nejsou to ale ucelené recepty, svíčkovou podle toho neudělám.

Ročně máte 140 koncertů, na příští rok jich nyní máte v diáři už devatenáct. Dokážete si všechna ta hraní užít?
Jde o to, kde a komu člověk hraje, jak se tam lidem líbí a jak se daří zábava. Samozřejmě, že každý máme své pocity, takže občas jde někdo na hru nas.aný. Není to profesionální, ale profíci nejsme, tak bohužel. I když se to snažím eliminovat, říkám klukům, že lidé přišli na veselou kapelu. Když vidím, že někdo během hry přemýšlí o kravinách, tak říkám: hoši, úsměv!  Když je dobrá parta, tak se to pokaždé rozjede.

Když si člověk projde historii Babouků, žasne. Hráli jste třeba na svatbě Petra Muka. Líbili jste se mu?
Jo, hráli jsme i sólo novomanželům. Když jsme se loučili, tak přišel, každému nám podal ruku a osobně poděkoval.Vyfotil se s námi a měl jsem i dobrý pocit, když přijel, protože si s námi zazpíval. Všichni ho fotografovali, tahali dovniř, ale on stál venku, dirigoval nás a zpíval. Bylo to takové upřímné.

Další velké téma jsou vaše koncerty. Jak zvládáte třeba celodenní hraní na Živitelce?
V pohodě. To je sedm hodin, mezitím oběd. Jsou delší kšefty. Hráli jsme třeba pouť na Hosíně, od šesti ráno. Předtím jsme přijeli v půl páté ráno, spali půlhodiny a jeli na šestou hrát. To se chodilo, takže už to chození dalo zabrat, u každého domu se hrála písnička, co si kdo poručil.  A obejít Hosín není sranda, kolem páté večer se teprve přišlo na sál a hrálo se když ne do rána, tak do půlnoci určitě.

CELÝ ROZHOVOR najdete v pondělním Deníku 30. dubna