Když se řekne její jméno, člověk si vybaví spíš různé války a nebezpečná místa. Proto překvapí, že právě ona vyrazila do turistické Indie. V písecké Sladovně do 30. září představuje 80 fotografií, jakýsi deníkový záznam z tamních cest. Během šesti týdnů fotila svatá místa, vesnice v horách, rituály, oslavy i pohřbívání mrtvých v Ganze. „Fotografie zachycují Indii tak, jak jsem ji měla možnost poznat a zažít během mého putování za kořeny jógy, která v této zemi vznikla," říká 34letá fotografka Alžběta Jungrová, jež svého času pracovala i pro Deník.

Jela jste do Indie s konkrétní představou?
Zadání bylo jóga a její kořeny. Oslovilo mě pražské jogínské centrum. Začali cvičit 
s dlouhodobě nemocnými 
v Motole a chtěli by to rozšířit i na jiné nemocnice, domovy pro seniory a dětské domovy. Ale musí sehnat peníze, a tak oslovili mě, jestli bych nejela do Indie, odkud jóga pochází, a nenafotila tam kalendář.

To byla vaše první Indie?
Přesně tak. Já jsem do Indie nikdy moc nechtěla, protože ji pořád beru jako fotografické klišé. Skoro každý je tam schopen udělat fotky, protože je krásná, barevná, lidé jsou moc milí, vstřícní a nevadí jim focení. Bezproblémová práce. Pamatuji si ještě z dob, kdy jsem pracovala v novinách, tak když někdo přišel 
s portfoliem fotek z Indie, tak jsme ho vraceli. Celou dobu jsem se Indii bránila. Ale ten᠆hle projekt se mi líbil. Navíc jsem se rozhodla, že budu podporovat neziskové věci 
v Česku, že bychom měli začít pomáhat doma a pak se teprve zaměřovat na cizí země.

A měla jste plán, jak z Indie dovézt originální fotografie?
Doufám, že mé fotky jsou trochu jiné. I mým přístupem a tím, jak se na věci dívám. Vybrali jsme všechna svatá místa a rituály, které jsou základem jógy.

Vyzkoušela jste si nějaký ten rituál i na sobě?
Vyzkoušela, musela! Asi tři týdny jsem vzdorovala, odmítala jsem se máchat v Ganze, protože mě tam něco zabije, ale Indové jsou tak milí a snaží se člověka vtáhnout, že jsem se vzdala. Koupala jsem se 
v Ganze a pila vodu, kterou bych nikomu nedoporučovala.

Líbil se vám nějaký ten rituál?
Že bych byla z něčeho úplně nadšená, to ne. Moc se mi ale líbí, že tamní lidé pořád v něco věří. Něco, co u nás už moc nemáme, ale tam přetrvává.

Hodně lidí tam jezdí hledat cosi duchovního. Co vy?
Po všem, čím jsem prošla, jsem vůči tomu hodně imunní. Pro mě je meditace focení, toho se držím a nesnažím se experimentovat.

Když jsem se díval na vaše fotografie, zaujala mě opička žmoulající brýle. To je aranž?
To je momentka z města, kde jsem fotila jeden ze svátků. Jsou tam opice, které kradou brýle i z jedoucí rikšy (malý vozík, který táhnou lidé – pozn.red.). Strhnou člověku brýle, sednou si s nimi na nejbližší stříšku a čekají. Lidé jim buď musí koupit jídlo a za něj brýle vyměnit, nebo je opice demonstrativně rozláme a hodí zpátky. Viděla jsem to šestkrát za den. Byla to opice zlodějka.

A kdybyste měla pojmenovat pocit, který ve vás z Indie zbyl?
Strašný bordel a špína.

A jde s tím něco dělat?
Třeba nevysypávat odpadkové koše z okna. Hrozně mě překvapilo, jak si Indové vůbec neváží přírody, co jim kde upadne, to tam zůstane. První den, když jsem přijela do Dillí, jsem si koupila plechovku coly, dopila jsem ji a pořád nosila s tím, že až bude odpadkový koš, vyhodím ji. Ten jsem objevila až po čtyřech hodinách. Plechovku jsem tam hodila 
a ona vypadla zpátky na chodník, protože ten koš neměl dno. Z toho jsem byla hodně překvapená. I když si myslím, že teď půjde Indie díky svému rozvoji strašně rychle nahoru.

V čem konkrétně?
Začne se rychle měnit. Už když člověk přiletí do Dillí, přistane na jednom z nejmodernějších letišť na světě. Jede elektrickým vlakem, všude Wi-Fi připojení. A pak vystoupí ve starém Dillí na tržišti, kde jsou zvířata, bordel 
a přenese se najednou o sto let jinam. Bylo by skvělé postavit fotografický soubor na kontrastech mezi starou a novou Indií.

Něco takového se vám rodí 
v hlavě?
Zatím ne. Budu se tam vracet, ale kvůli tomuto projektu, rozšíříme ho ještě o Nepál 
a Tibet. A hlavně míst, kde jsem ještě nebyla, je strašně moc. Před Asií dávám přednost Latinské Americe.

Vzhledem k tomu, že fotíte na nebezpečných místech, pro vás Indie musela být dovolená, ne?
Pro mě to byla první turistická země. Byla jsem v šoku, protože normálně se mi nestává, že bych potkávala po cestě cizince, lidi s batohy. Indie je hodně turistická a pro mě extrémně, něco jako přijet do Chorvatska. Svým způsobem to pro mě byla dovolená.

Když tohle byla dovolená, tak kam teď pojedete pracovat?
Pojedu zpátky na dovolenou dofotit tenhle soubor, příští rok vyjde pravděpodobně kniha a kalendář. A snažím se teď hodně brzdit – začínám být unavená, cítím, že to neprožívám tak, jak bych měla…

Vždyť jste říkala, že je hodně míst, kde jste ještě nebyla?
To stoprocentně, ale už to nemusí být válečné zóny. Chtěla bych začít dělat dlouhodobější projekty, kde má člověk čas víc tvořit než ve válce, kde jen fotí. Začínám stárnout a začínám se bát, takže zpomalím, což mi, myslím, v mém věku neuškodí.

Láká vás ještě nějaké focení 
v Česku?
Poslední rok a půl fotím jeden projekt. S Vladimírem 518 (český rapper – pozn.red.) jsme vybrali 12 lidí, kteří posouvají směry, které vznikly s námi: hip hop, graffiti, skateboarding, snowboarding, break dance, to, na čem moje generace vyrostla.  S každým 
z nich trávím týden života, bydlím, pak je v průběhu roku ještě dofocuji. Za deset let to zopakujeme a bude vidět, kam se dostali.

A jak na vás zapůsobil prostor Sladovny, kde máte první mimopražskou výstavu?
Jsem úplně nadšená. Na jih skoro nejezdím, ale před 14 dny jsem byla na chalupě 
u známých kousek od Strakonic a bylo to skvělé. Jsem vášnivý houbař a za deset minut jsem našla v lese košík hub, což byl pro mě zážitek. Člověk si pak víc váží toho, že si odpočine. Byli jsme se koupat 
v řece, prostě věci, které jsem dlouho nedělala.