Narodila se sice v Praze, ale celé dětství má spojené s jihem Čech. Jezdila s rodiči na chatu do Plané a na Orlík. O svém vztahu ke zdejšímu kraji i své první roli mluvila Veronika Frei᠆manová při rozhovoru v rozhlasovém cyklu Jižní Čechy a já. „Patří do mého života," říká 57letá herečka, jež v roce 2010 získala prestižní cenu Tý Tý za seriál Vyprávěj.

Měli jste v rodině umělce?
Tatínek byl operní režisér a učil na HAMU. Měl absolutní sluch, čehož mně se nedostává, nejsem schopná ani nic moc zazpívat. V tom jsem se nepotatila, i když on někde kolem dvaceti let také laškoval s herectvím. A maminka je výtvarná redaktorka,
kunsthistorička.

Měl na vás tatínek čas?
Hodně času. Byl neskutečně moudrý, když jsem chtěla něco vědět, maminka vždy říkala: nalistuj si v tátovi. Byl chodící učebnice dějepisu a času měl ke stáru fůru a věnoval se mi, protože po roce 1968 byl nucen dělat nočního hlídače. Pro něho to bylo těžké a my jsme se s tím nějak vyrovnali. Tatínek byl předtím šéfem hudebního vysílání v Československé televizi, proto jsem si naschvál nechala jeho příjmení.

Jak hodnotíte dnešní situaci: je to lepší než tenkrát?
Radost z toho nemám, jak z toho ven, taky nevím, ale rozhodně bych neměnila za dobu před revolucí. Politická situace se mi rozhodně nelíbí. Dobré je, že se to trochu hýbe, že občas někoho zatknou (úsměv).

Zpět do dětství. Umělecké sklony se projevily, chodila jste na balet.
To se mi moc líbilo. Chtěla jsem ho dělat, v páté třídě jsem absolvovala zkoušky na baletní oddělení konzervatoře. Tam byly éterické osůbky s drdolky na špičkách, to já nikdy nebyla, byla jsem dítě ostříhané podle hrnce… Dost jsem vyčuhovala, takže jsem neprošla zkouškami, kde se měří, jaké máte kosti, jak rostete, nebyla jsem patřičně éterická. Maminka si tehdy odfrkla. Dlouho jsem měla pocit, že tanec a pohyb je největší sebevyjádření. Je to ale strašná dřina a běh na krátkou trať, kolem třicítky přijde konec.

Co nakonec rozhodlo, že jste šla na konzervatoř?
Za to může vlastně moje sestra, která – ač studovala divadelní vědu – měla režisérské sklony. Vždy, když dělala představení a někdo jí chyběl do počtu, vytáhla mě. A tak jsem se ocitla v kroužku s Honzou Hartlem, Janou Paulovou, vždy jsem doplňovala, co bylo potřeba, mužské i ženské. Nakonec jsem se
ke konzervatoři dopracovala.

Rodiče vám herectví nerozmlouvali?
Myslím, že jsem hodně podobná mamince, a ona bere věci tak, jak přicházejí. Vždy dělá 150 procent pro to, aby vás podpořila. Je úžasná. Přijala to, i když asi úplně nevěděla, co herectví obnáší. Na konzervatoři jsem byla v ročníku s Mirkem Dlouhým, Zlatou Adamovskou, moc hezké období.

Kde jste pak začínala?
Na chvilku jsem se ocitla v Semaforu a už od druhého ročníku jsem začala hostovat v Činoherním klubu. Za jedno představení jsem měla 150 korun, a když už jsem jich měla hodně přes deset, zjistili, že je lepší vzít mě na plný úvazek, což bylo 750 korun (smích). Potom jsem hrála skoro denně a brala tenhle úžasný plat.

Nelitovala jste někdy, že jste se dala na herectví?
Mockrát (úsměv). Lituji spousty věcí, každý den není svátek. Člověk bojuje, jestli má v hlavě všechna potřebná slovíčka, na jevišti se někdy ocitnete uprostřed věty, kdy zhodnotíte, že tohle jste neudělala nejlíp a dostanete se tím pádem někam jinam. Nejhorší jsou chvilky, kdy máte okno a vůbec nic nevíte. Párkrát v životě se mi to už stalo. Jsou to perné chvilky a není kam utéct. Ale když to zase jde, je to skvělé.

Vaše dcery nechtěly být herečky?
Občas jsem je brala na natáčení. Pamatuju si, že s Terezou, které je teď 26 let, jsme byli na natáčení silvestrovského televizního pořadu Kufr. Vyběhl Pavel Zedníček v kroji, řekl vtip, vyběhl podruhé, potřetí, pak najednou stop: proč se dítě v první řadě nesměje? Tereza říká: smála jsem se, když vyběhl poprvé! Pak řekla, že už nikdy. To samé moje mladší dcera, která je zvyklá jít vlastní cestou. Herectví je neokouzlovalo.

Jste divákům blízká jako maminka ze seriálu Vyprávěj, získala jste v roce 2010 i cenu Tý Tý. Čím vás seriál zaujal?
Postavy se vyvíjejí, stárnou, mají své zázemí. Těšila jsem se, specifikum seriálu Vyprávěj je, že nesedíme před lednicí a nepovídáme, že se v něm něco děje. Pro diváky jde o důvěrně známé prostředí, každý z nás je na tu dobu odborník, celá moje generace to zažila.

Jaká je atmosféra při natáčení?
Někdy se dost pospíchá a jsou scény, kdy se sejde 25 lidí a je to balábile. Točíme v halách v Jinonicích, ale atmosféra je moc hezká, lidé spolu dělají čtyři roky a znají se. Pan režisér je mladý a dost precizní v tom, jak si věci zjišťuje. Jinak se při natáčení často zasmějeme, nejlepší jsou zkažené klapky, kdy člověk neví, kde je konec.

Prožíváte tam 40 let, jak zvládáte proměnu vizáže?
Začínalo se s nějakými příčesky, pak bylo období tuhého tupírování, elektrické natáčky, to jsem myslela, že přijdu o všechno, co mám na hlavě. Pořád mě nechtějí pustit do úplně šedivé, ale pomalu už šednu. Taky jsem měla zrzavou paruku…

Až seriál skončí, nebude vám chybět?
Nikdy jsem tak velkou věc nedělala, nevím, co bude potom. Ale člověk stárne a docela by se těšil na nějaký volnější čas. Koníčky moc nestíhám, jsem ráda, když se stačím pořádně vyspat, mám pořád manko. A ráda čtu, moc ráda vařím a ještě radši jím.

Ještě jsme nemluvili o filmech Sněženky a machři. Jak vám vychází srovnání prvního a druhého dílu?
První díl se točil jako jakýkoli jiný film a nikdo netušil, že se z něho stane taková kultovní záležitost a bude něco znamenat pro celé generace. Mně lidé kdysi řekli, že to byla jediná videokazeta, se kterou emigrovali, což mě překvapilo. Proto jsem si i myslela, že se nedá zopakovat, ale když se přišlo s nápadem, že se natočí druhý díl, šli jsme do něho všichni. Ale nemyslím si, že to byl šťastný nápad.

Jsme v cyklu Jižní Čechy a já, takže jaký je váš vztah ke zdejšímu kraji?
Jižní Čechy patří do mého života. Můj tatínek trávil prázdniny tady, nejezdili jsme do ciziny, neměli jsme ani auto. Nejdřív jsme jezdili do Plané nad Lužnicí, do klasické dřevěné chaty s verandou, kterou si naši od někoho půjčovali. A když už máma jednou pakovala tepláky pro čtyři lidi do kufru, tak se vzbouřila, že zavazadel je strašně moc, protože jsme cestovali vlakem. Pak jsme tedy jezdili léta letoucí na chatu v Červené nad Vltavou. V jižních Čechách trávím čím dál tím víc času a jednoho Jihočecha teď mám.

Na jih vás nezaválo jen soukromí, ale i práce, například seriál Hotel Herbich se točil na Hluboké…
Hrajeme často v Třeboni. A když jsem byla v deváté třídě, točila jsem v Písku s Karlem Kachyňou film, který se jmenoval Láska. Strávila jsem tam skoro celé prázdniny.

Je nějaká role, kterou byste si ještě chtěla zahrát?
Maturovala jsem v Divadle Na Zábradlí. Najednou se otevřely dveře a vešla sádra, protože pan režisér Macháček měl klíční kost v sádře. Chvilku tam postál, koukal na moji Káťu Kabanovou a pak odešel, což bylo hrozné, protože jsem si říkala, že jsem se mu nelíbila. Dole jsem pak měla lísteček, že jsem získala záskok ve hře Ten, který dostává políčky. Roli hudebního klauna. Měla jsem boty s velkými špičkami, skoro metr dlouhé, na zadku dva nafukovací balonky ve velkých kostkovaných kalhotech a na nose červený knoflík. Když jsem měla velké nervy, pan režisér mi vrazil do pusy kazoo, což je trumpetka, která troubí, když hodně jektáte zubama (smích). Když si člověk něco vysní, přijdou jiné věci.

A přišla v poslední době nějaká role, která vás překvapila?
Je tomu tři roky nazad, kdy mi volali ze Slovenska, jestli bych si nechtěla zahrát Lady Macbeth. Nejdřív jsem se ptala, jestli vědí komu telefonují a kolik je mi let, protože Lady Macbeth je něco kolem třiceti. To bylo překvapivé, v životě by mě nenapadlo o téhle roli snít a byla to moc hezká zkušenost v Letních shakespearovských slavnostech na Slovensku.

IVANA ŠIMÁNKOVÁ
VÁCLAV KOBLENC
Ivana Šimánková je hlasatelkou a moderátorkou v Českém rozhlase České Budějovice