V rodném Polsku je známá podobně jako u nás třeba Jáchym Topol. Prozaička Olga Tokarczuková, která za své knihy obdržela již řadu celoevropských cen, se představí v sobotu 17. března od 19.30 hodin na akci Literární šleh v budějovickém klubu Horká vana. Ještě než se rozhodla pro literární dráhu, pracovala jako psychoterapeutka. Dnes je jednou z nejčtenějších polských autorek. Na jih přiveze svůj nejnovější román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který v českém překladu vydalo brněnské nakladatelství Host. „Je to zřejmě má první kniha napsaná se smyslem pro humor. Možná trochu černým, ale doufám, že mí čtenáři mají černý smysl pro humor,“ říká padesátiletá spisovatelka žijící ve Vratislavi.

V Českých Budějovicích blíže představíte román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. O čem kniha pojednává?
Je to román s „dvojitým dnem“ – v první vrstvě detektivka, kde se to hemží mrtvolami a čekáme na vyřešení záhady, které pro čtenáře doufám nebude od začátku úplně samozřejmé. Ve druhé vrstvě pak kniha klade nepříjemné, provokativní a docela podstatné otázky…

Žánrově lze příběh označit jako morální thriller. Nakolik téma morálky prostupuje dějem?
Ano, morální otázky… Nejjednodušeji řečeno – vycházejí ze situace, v níž jednotlivec stojí proti platným zákonům, které jsou ale podle jeho názoru nelidské a špatné. Jak se má zachovat příkladný občan tváří v tvář zákonům, jež nepřijímá a neváží si jich? Kam až člověk může zajít v boji se zlem? Světí účel prostředky? V určitém smyslu – a to je třetí vrstva – román vypráví o životě na okraji světa, v Kladské kotlině, na polsko-českých hranicích.

Hlavní hrdinka příběhu čte ráda verše anglického básníka Williama Blakea. To napovídá i název knihy citující jednu z jeho básní. Jaký vztah máte k Blakeově dílu?
Hlavní hrdinka knihy a její přátelé jsou postavy poměrně nekonvenční, izolované. Janina je starší paní, osamělá, vyloučená ze společnosti. Nikdo ji neposlouchá, nikdo ji nebere vážně. Podobné je to i s jejími přáteli – jsou to lidé trochu divní, rozhodně ne průměrní. Proto je pochopitelné, že milují Blakea. Poezie, filozofie a vůbec životní postoj Williama Blakea je pro mě hlasem rebela, člověka stojícího proti establishmentu, který nebyl za svého života doceněn, nepatřil k miláčkům davu, ale přitom odvážně kritizoval pokrytectví církve, vládnoucí třídu i omezené myšlení svých současníků. Je to anachronismus, ale řekla bych, že to byl první hippie. Zároveň měl odvahu spřádat velké metafyzické vize spásy světa. Patřil mezi předchůdce romantiků. Od střední školy mě jako osobnost fascinoval, ačkoli jeho poezii jsem moc nerozuměla.

Vaší první vydanou knihou byla sbírka básní Města v zrcadlech. Píšete ještě poezii? Nebo s ní nějak jinak pracujete při psaní románů?
To nestojí za řeč. Básně jsem psala, protože jsem neměla čas na prózu. Poezie mě tolik nepřitahuje, často jí nerozumím a necítím ji. Není nad dobře napsaný román. To je také poezie, ale navíc ještě spojená s časem a událostmi.

V současnosti patříte k nejčtenějším polským prozaičkám. Která z vašich knih měla největší ohlasy?
Nejúspěšnější je asi Pravěk a jiné časy. Kniha vyšla v roce 1996, pro mě už je tedy poměrně vzdálená, ale v Polsku je stále velmi čtená, zejména proto, že je na seznamu povinné četby pro střední školy. Kdybych měla spočítat počet prodaných kusů, byl by nejúspěšnější Pravěk. Velkou odezvu měli také Běguni (česky v roce 2008 vydal Host, pozn. red.), za ně jsem získala literární cenu Nike, která tradičně přitahuje pozornost čtenářů a zvyšuje prodejnost.

Nakolik jsou vaše příběhy autobiografické?
Na takovou otázku je pro mě těžké odpovědět. Všechny mé knihy jsou určitým způsobem autobiografické, vycházejí z mých vlastních zkušeností, zážitků, ale také z toho, co cítím, o čem přemýšlím, čemu se věnuji. Čtenář často naivně pokládá za autobiografické knihy v první osobě. Tak jednoduché to ale není. Vypravěčka, která je mi velmi podobná, se asi poprvé objevila v románu Běguni. Ale nikdy to nejsem úplně já.

Pro své snové a poeticky laděné příběhy býváte často přirovnávána k Márquezovi. Co na to říkáte?
To je velká lichotka, ale podle mého názoru a upřímně řečeno, je to příliš velké zjednodušení. Márquez je živelný, fantastický, smyslový. Já, jak se sluší na člověka ze severu, jsem chladnější, udržuji si větší odstup. Ale hodně nás spojuje: oba rádi posouváme hranice toho, co bývá obecně považováno za reálné.

Vyučujete tvůrčí psaní na Opolské univerzitě. Co studentům nejčastěji zdůrazňujete? Co je podle vás pro začínající autory nejdůležitější?
S překvapením jsem zjistila, že většina mých studentů vůbec nečte! Chtějí se stát spisovateli, ale sami nečtou. Domnívám se, že existuje přímá úměra: na tisíc přečtených stránek připadá jedna strana dobře napsaného textu. Je to kruté, ale pravdivé.

Na čem pracujete nyní?
Píšu teď velmi rozsáhlý a náročný román, jehož děj se odehrává v 18. století, mimo jiné také v Brně. Nechci o něm říct víc, protože si myslím, že když se o práci moc mluví, napětí poklesne a najednou není o čem psát.

(Přeložila Lucie Zakopalová)

Olga Tokarczuková

Narodila se 29. ledna 1962 nedaleko Zieloné Góry. Je spisovatelkou na volné noze, vyučuje tvůrčí psaní na opolské univerzitě. Mezi její nejznámější knihy patří Pravěk a jiné časy, Denní dům, noční dům, Běguni nebo Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Z posledně uvedené bude 17. března číst v Horké vaně, podle básníka Miroslava Bočka jde o skvěle napsaný 'zelený' román. Je držitelkou několika literárních cen, a to jak v Polsku, tak v zahraničí. V roce 2008 obdržela nejvýznamnější polské ocenění Nike.  Žije v polské Vratislavi, má dospělého syna Zbyszka a partnera Grzegorze.