Šest nástrojů prostřídala Radůza v jindřichohradecké Střelnici. Instrumentální rozpětí z úterního koncertu jen dokládá, jak různými pěšinami dnes tato písničkářka kráčí. Dávno pryč je počátek 90. let, kdy pro příznivce Zuzany Navarové byla v Pařížské ulici tou ukřičenou z ulice. A kapela, s níž na jih přijela, písně příjemně rytmizuje a místy i melodicky probarvuje.

Holku, která mačká ze zednických varhan vzdor i stesk, připomněla nejvíc v prvních osmi písních s akordeonem. Třeba hned úvodní Rixum Pix, kterou typicky rozpálila dupáním nohou a v níž zpívala, že hora touhy byla příčinou všech mých neštestí. Něha prostupuje pomalým valčíkem Ať není mi líto, lásku divou ukázala ve Žlutých gladiolách, drsné ženství zakuté do slov Nevydrží se mnou slabej kus ve svižné Du, du, du. Nadrzlá poloha se štěkavou harmonikou zůstává ovšem i v novinkách, například v songu se sloganem Budu-li lhát, že se nebojím/ ať zhebnu. Stejně jako další Radůzino velké téma, bolest, jež 'někdy vyvěrá hloub než z podpeklí': když člověk slyší, že si tahá prohry jak lístky z tomboly, věří jí to s ohledem na její minulé, přestože je dnes docela šťastnou mámou a úspěšnou umělkyní.

Tříčlenná kapela, která s ní odehrála dvě třetiny dvouhodinového koncertu, písním slouží. Nejvíc prostoru si vyhrál kytarista Peter Binder, souputník jakési hravější Radůzy, Pavly Milcové. Efektně opředl už první kapelní kousek, Čokoládu se slavným rýmem Na Letnou/ záletnou. Pianovce Do Mandorly přidal na něze rozechvělými tóny s echem, říznost vkřísl do první přídavkové De Nîmes. Jen škoda, že pro většinu publika, v němž seděl i jihočeský hejtman, zůstal skryt za klavírem, takže byl 'pouze' slyšet.

Jeden z vrcholných momentů, kdy se vše potkalo, byl hit Bremen. Těkavý rytmus bicích, přičemž Vít Halška ještě zajímavě pracoval s činely, do toho hodně prožitý zpěv. Navíc onen tmavomodrý krepdešín nepřikryl jen nebe – do stejné barvy se oděla i opona, která neplánovaně zafungovala jako projekční plátno. Rytmický vstřik oproti verzi z alba Miluju vás ještě více nakopl polku Křídlovky - ostatně i pisatel si bezděky začal podupávat.

Nejvíc písní s pianem

Přes výše řečené Radůziny písně kapelu nepotřebují - napětí i sílu jim umí dát autorka sama. Na druhou stranu, když se o trio mohla opřít, viditelně si pódium užívala a uvolnila se. Důkazem za všechny budiž tanec v závěrečné Prostři stůl.

Nové písně lze rozčlenit do dvou množin: klasické radůzovky a ústřely. Na první poslech zasahují více prvně zmíněné. Nic proti Žalmu 22, jenže její vlastní texty jdou rovnou k srdci. Patří k nim jak ten o ženě spící s dítětem pod jabloní v 'malebném zátiší kladenských hutí', s refrénem v romštině a krylovsky kytarovým doprovodem, nebo klavírovka, kde Radůza vypjatě vyzpívá Miluj mě! a vzápětí odevzdaně došeptá Nebo mě nechej.

Pokud jde o nástroje, většinu času proseděla u klavíru. Po kytaře sáhla jen občas, na flétnu odpískala předehru k Jako zázrakem spíš a na foukací harmoniku sólo v romsky svištící Ma phuč mandar.

Mezi 28 písniček zařadila i pár odlehčenek. Rovnou dvě vložila do pěti přídavků, které si téměř vyprodaný sál (jen čtyři zadní řady zůstaly prázdné) vytleskal. Rozvernou polskou lidovku střihla s akordeonem, k hříčce o syslovi na sesli si vzala dudy, které má teprve od 4. ledna.

I pro adeptku již čtvrtého Anděla platí heslo budějovického ŠUKASu Nejsme stroje - hrajem lidsky. Párkrát zakolísala v intonaci, párkrát zadrhla souhra. Stejně tak i obsahově si občas vezme sama ze sebe ( např. Ještě poseď, starej brachu vs. Čutora). Jenže potom stačí, když se ozvou slova Ať mi je, či není milo/ mám, co je mým osudem, a člověk je lapen navždy, všem pihám navzdory.

Hodnocení Deníku: 70%