Jana Voříšková

Už se zase blížil jarní čas úklidů, nástěnka na chodbě naší bytovky oznamovala, že město provede svoz velkoobjemového odpadu. V našem sklepě byla spousta nepotřebných věcí, které se do něj nashromáždily v průběhu celého roku.

Nedá se nic dělat musím našemu sklepu ulehčit, řekla jsem si odhodlaně a o víkendu se pustím do práce. A když už budu v tom úklidu, tak ho rovnou také vybílím. To velké páteční odhodlání mě však přešlo v neděli, když mě ráno probudily sluneční paprsky, které hlásily: "Dnes bude krásný slunečný den". "A já ho budu trávit ve sklepě," pomyslela jsem si otráveně. Bohužel byl poslední den, kdy se mohly nepotřebné věci dát před bytovku. Zítra tu bude již ulicemi popojíždět traktor s vlekem a pracovníci technických služeb města budou sběr nakládat a odvážet do sběrného dvora. Ale ještě předtím si polovinu věcí odvezou sběratelé, kteří spatří v již vyhozených věcech svých spoluobčanů nějaký užitek.

Hromádka odpadu před bytovkou již byla založena sousedy, a tak jsem se pustila do zvětšování jejího objemu. Rozebraná skříň, lamino desky, zlomené koště, krabice, polystyren, starý ohřívač vody, kyblík z minulého bílení, propálený kastrol, roura od kamen, rošt od postele, nástěnka ze sololitu a další a další. Hromádka odpadu se krásně zvětšovala a já se zároveň krásně naběhala. Po schodech nahoru ze sklepa, otevřít dveře, tři schody dolu u vchodu, pak přes malý parčík k okraji silnice, položit již zavrženou věc, přes malý parčík zpět k vchodovým dveřím, tři schody nahoru, dveře otevřít,osm schodů dolu do suterénu, popadnout další krám a znovu zopakovat, a znovu, a znovu……

"Už nemůžu, mám toho plné zuby, mám hlad a žízeň". Celá umouněmá od prachu jsem ztěžka vystoupala do třetího patra, dala si malou svačinu, uhasila žízeň a vyrazila pokračovat. Pustila jsem se do rovnání věcí v policích, kde byly nepřehledně bez ladu a skladu umístěny sklenice, kompoty, květníky, vánoční ozdoby, časopisy, nářadí, školní sešity, brusle, lyžařské boty, zbytky látek, nějaké hračky atd. Najednou se moje oči v té směsici různých věcí zastavily na světle modrém notesu. Otevřela jsem ho, na prvním listu bylo moje dívčí jméno, rok 1981 a velkými červenými písmeny byl napsán nadpis zápisníku "Písničky". Je mi 41 let, to znamená, že texty písniček jsem začala sbírat, když mi bylo 12 let. Opisovala jsem si je z časopisů a nebo od holek, které písničky také sbíraly. Texty jsem krasopisně přepisovala do notesu, a moc mě to bavilo, v dnešní době počítačů a internetu budí
taková činnost úsměv na rtech. Písničky mají v notesu také svůj obsah. Jsou tu texty písniček Václava Neckáře, Hany Zagorové, Karla Zicha, Olympiku aj., ale nejvíce písniček Karla Gotta - Zlatého slavíka v roce 1981. Listuju si sešitem a pročítám texty. "Stal se zázrak, skály mají chuť kvést", začínám si pobrukovat. "Buď sbohem brácho z dětských let, byls lepší v počtech, já zas lépe čet,"… A další list: "Kam pospícháš dívko hej, v pase jako ocún útlá? Jsi téměř uměleckým dílem". Rozmíchám si Primalex, vezmu štětku a začnu bílit. V hlavě mi zní hlas Karla Gotta a jeho hity, občas mu pomohu s nějakým refrénem. "Do re mi la, la mi re do a byla krásná, ve škole nás učila znát tajemství tónů, neměla zdání o mém přání, já v klávesách jsem skrýval lásku svou…". Bylo mi najednou veseleji, nálada se mi zlepšila, a i ta štětka radostněji kmitala nahoru a dolů, práce mi ubývala od ruky s tóny Karla Gotta. "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš," zpíval mi Karel k práci a já si s ním vesele prozpěvovala. A při písničce: " Jen si ještě zpívej, tleskej, dováděj i když
naše láska dávno nemá děj," to šlo skoro samo. S pomocí Karla Gotta a jeho stále krásných písniček jsem dokončila vše, co jsem chtěla udělat, a byla jsem spokojená.

Myslím, že ta počáteční únava by mě donutila přeložit bílení na další víkend, ale písničky Karla Gotta mi dodaly energii, a tak jsem vše zvládla.

Sklep mám uklizený, vybílený, vymetený a nyní mě jen čeká, abych ho zaplnila dřevem na topení.